Třebenické hodiny

Bylo by škoda, kdyby se svět nedozvěděl, co se jedenkráte přihodilo v Třebenicích s hodinami. Vypravuje se toto: Třebeničtí radní dbali velmi horlivě prospěchu města. Stále se rokovalo o nějakých vážných a důležitých věcech na radnici a celé město všímalo si těch porad s velikou horlivostí.

Jednou koupili třebeničtí nové hodiny na věž a rokovali, komu by měli svěřiti jejich natahování. Poněvadž natahování hodin byl velice důležitý úřad, stalo se jednomyslné usnesení, že se k tomu nikdo tak dobře nehodí, jako pan purkmistr, což sobě nejen pan purkmistr, ale i paní purkmistrová za velikou čest pokládali. 

Vyskytli se však závistníci, kteří té cti panu purkmistrovi nepřáli, a utvořila se strana, která se o to zasadila a také provedla, že úřad natahování hodin vznesen byl z pana purkmistra na kantora. Kantor vykonával úřad tak svědomitě, že jedenkráte, ubíraje se pozdě z hospody domů, vzpomněl si, aby ráno nezaspal, a šel raději hned hodiny natáhnout; ale buď mu pivo vystoupilo do hlavy, nebo zpuchřelé schody pod ním praskly. Kantor spadl na zemi a zůstal v bezvědomí ležeti. Ráno jej školáci nalezli, jak leží pod schody a silně chrápe. Vidouce, že hodiny nikdo nehlídá, začali se věšeti na šňůry. V tom hodiny spustily a s hrkotem odbíjely desátou, jedenáctou, dvanáctou, což zavinilo takový poplach mezi hospodyňkami, že se sebraly a s vařečkami na věž přiběhly a hodiny sraziti chtěly. Ale brzo přestali třebeničtí na tuto událost vzpomínati, neboť se stalo něco neočekávaného. Hodiny se z města ztratily. 

Nastal všeobecný zmatek. Ženy naříkaly, že mužové nevědí, kdy mají v noci přijíti z hospody domů, sládek bez hodin nemohl vařiti pivo. Kantor chodil celý ztrápený. Třebeničtí poslali do okolí posly, aby hledali hodiny. Snad by je ani nenašli, kdyby nebyla tamního policajta zavedla žízeň do nedaleké hospody.

Jeho radost byla veliká, když vedle dveří uzřel známé šňůry, závaží, kolečka, ručičky a ciferník. Poslal do města posla s oznámením, že se hodiny vracejí. Nastal všeobecný jásot, střílelo se z hmoždířů, zvonily zvony, muzika hrála. Pan purkmistr uvítal milé hodiny slavnostní řečí. Krásné drůžičky ověnčily hodiny bobkovým věncem a šťastní obyvatelé pili, jedli a hodovali až do bílého dne.

Ohnivý poklad

Jednoho dne se vracela žena z Klapého do Třebenic. Jakmile dorazila na třebenický můstek, utržila nečekaně velkou ránu do tváře, až musela úzkostlivě vzkřiknout. Byla sama a nemohla se dočkat pomoci, ani kdyby hodně křičela. Rychle tedy utíkala k domovu. Blízko hřbitova zahlédla velký oheň, který hlídali dva černí psi. Žena nepozorovaně obešla oheň i psy a ráno všem lidem povídala, co se jí přihodilo. Lidé jí říkali, že měla hodit psům kousek chleba. Poté by se stal poklad jejím majetkem, protože oheň nebyl ničím jiným než obrovským pokladem.