Medikus

Vzdálena čtvrthodinku od Hradišťan leží na jednom svahu a skoro zcela obklopena lesem víska Dřevce. Poněkud níže v údolí, kde se dnes velice romanticky rozkládá bělidlo a vesnický hostinec, býval před mnoha generacemi mlýn. Do tohoto údolí se prý kdysi uchýlil jeden rytíř, obviněný ze zemězrady a proto postavený do achtu a za zbytek jmění postavil zde mlýn, aby v něm, vzdálen shonu velkého světa a pod cizím jménem, v klidu prožil svůj život.

Na pohodlí zvyklému rytíři nové zaměstnání z počátku moc vhod nebylo a jen bezmezná láska k jeho právě dětským letům odrůstající dceři Emě, jejíž narození stálo jeho věrně milovanou manželku život, a jeho vlastní životní potřeby ho pohnuly k pokračování v již započatém díle. Leč čas a zvyk zmenšují tíhu každého postavení a nezřídka nám nakonec činí potěšení to, co se z počátku zdálo být zcela neúnosným; vždyť nově usazený mlynář brzy nalézal po dokončené denní práci střídmé jídlo chutnější než kdysi svou bohatě prostřenou tabuli; a když potom Ema zapěla milostné romance v doprovodu něžné hry na loutnu, cítil se o mnoho šťastnější, než kdysi v plném lesku a slávě. Proto tedy nelitoval, že vyměnil svou hedvábný kabátec rytíře za mlynářskou kytlici. Největší potěšení mu přivodily ony hodiny, které věnoval vzdělání své dcery. Jeho vlastní dobré vzdělání a mnohaletý styk s jeho světem mu umožňovaly poskytnout Emě vzdělání, které daleko přesahovalo její současné poměry.

Do půvabné krásy se rozvíjející dívka neměla důvodu, proč by si stýskala na nastalou změnu; vždyť nyní mohla podle svého zalíbení neomezeně brousit po lesích i horách , aby se tak potěšila krásami přírody, což také činila v každém volném okamžiku. Jen v zimě, když po celé měsíce ležel všude hluboký sníh, krátila si čas předením, šitím a pletením.

Již potřetí od oné smutné události přišlo jaro se všemi svými půvaby a Ema jednoho nádherného rána se vybrala na první delší procházku na Hradišťany. Tráva byla již vzrostlá, všude již rozkvétaly prvosenky a konvalinky, které naplňovaly vzduch příjemnou vůní. Všude kypěl život a dýchala slast. Neobvykle rozveselená dívka se cítila jako dítě.

Právě v okamžiku, kdy vystoupila mezi kvetoucími keři na volné prostranství spatřila mladého muže, který v bujné trávě pozorně vyhledával různé byliny a ukládal je do ozdobně pleteného koše. Pěkný a dobře střižený cizincův oblek prozrazoval blahobyt; když byl skloněn, pravidelné tahy jeho obličeje byly zčásti zakryty dlouhými, z pod černého klobouku se širokou krempou spadajícími blond loknami. Šestnáctiletá Ema, která po tři roky neviděla žádného jiného muže mimo sedláky přicházející do mlýna za jejím otcem, aby si v jeho mlýně dali semlít obilí, byla při pohledu na vzpřímenou, štíhlou postavu příjemně překvapena. Zvolna postoupila blíže k němu a se zvědavostí vlastní ženskému pohlaví se ho otázala: "Copak tu hledají, milý cizinče?"

Neznámý, zaskočen ve zdejší setkáním s tak překrásnou, konečně ze sebe namáhavě vypravil: "To přece vidíš, mé krásné dítě, sbírám byliny".

"Oni tedy jsou asi jedním z oněch zázračných mužů, kteří se vyznají v uzdravování nemocných lidí šťávami různých bylinek?" optala se zase Ema.

"Chceš snad říci medikus?" opravil ji cizinec.

"Ó, to musí být nevýslovná radost zachránit nějakého člověka, který již stojí jednou nohou v Cháronově loďce!" pokračovala dívka. "Nechtěli by mne, milý muži, tomu umění naučit?"

"Neobyčejná dívka." opáčil cizinec. "To není tak lehké, jak si myslíš; musí se hodně studovat, Hippokrata a množství jiných medicínských spisů. Je zapotřebí mnoho lásky a trpělivosti ke zkoumání lidské povahy do nejmenších podrobností, probádat její účinky a konečně se musí také vyzkoušet všechny namáhavě získané poznatky, dříve než je získána důvěra pro přistoupení k lůžku trpícího."

"To je mi líto, dělalo by mi to takovou radost!" řekla Ema s trochou vážnosti.

"Snad by o bylo možné" ujal se cizinec zase slova s náhlým nápadem: "kdyby ses rozhodla spojit svůj osud s mým".

"Kde vlastně bydlejí?" vyzvídala dívka, které cizincova slova pochopila jen z poloviny.

"Daleko, velmi daleko odtud, v jednom velikém městě!" dostalo se jí odpovědí po chvilce rozpaků.

"To je škoda - to nemohu - to bych musela opustit mého milého, dobrého otce" odvětila dojatým hlasem.

Nevolky zmíněný otec ji připomněl, že ten již ji dlouho očekává a že je již načase dnešní vycházku ukončit. Když v ní procitlo rozhodnutí k návratu uchopil cizinec křečovitě její rozkošnou ručku, zlehka ji sevřel a vtiskl na ni žhavé políbení a něžně, ba téměř prosebně pronesl: "Budu mít ještě to štěstí, abych tě, sličný anděli, někdy zase uviděl?"

"Snad!" zvolala šeptem a odtáhnuvši tomu prchlivci svou ruku, čilým poskokem odspěchala.

Aeskulapův syn tam stál, jakoby se ze sna probouzel a nevěděl, zda nepovažoval vznášející se Grácii za pouhou pozemšťanku.

Také v Emině srdci se probudily až dosud jí cizí pocity. Při loučení jí žilami prošlehl jeden prchavý plamen, líce jí zčervenaly a ona lehce opětovala, ani o tom nevědouc, stisk ruky. Jak se vzdalovala ještě ho niterně stále pociťovala a ohlédajíc se upírala zrak na houští, skrývající toho, který se jí v tak krátkém okamžiku stal tak drahým. Myšlenky se jí jen hrnuly, ale nedokázala je uspořádat. Po svém návratu domů se otci sice zmínila o cizím sběrateli bylin, ale že s ní dlouho hovořil, řekl jí i "krásné dítě" a že nakonec jí políbil ruku, o tom otci neřekla ani slova. Poprvé v životě nemohla tato jako řípa zdravá dívka spát, protože její živá obrazotvornost jí kouzlila podobu medika v tisíci příjemných okamžicích. Jen co s daleko větší pílí než jindy dokončila svou ranní toaletu a nasnídala se, spěchala, puzena tajemnou silou, zase na Hradišťany.

Vznešené povolání cizincovo, jeho zásluha o úlevu pro trpící lidstvo v ní vzbudily bezmeznou úctu. Je tedy divu, že tato úcta dívky, právě se probouzející ku svému poslání, se proměnila v lásku? Byť k tomu ovšem velmi přispěl i příjemný zevnějšek mladistvého muže?

Emin otec, kterému často neobvykle dlouhá nepřítomnost jeho dcery, proměna její nálady, stejně jako její občasné zadumané zahledění, ji již po nějaký čas odcizovaly, chtěl jejímu tajemnému nutkání přijít na kloub. Proto jednoho dne, když Ema opět kvapně opustila mlýn, potřásl povážlivě svou starostmi zbělenou hlavou, vyhledal svůj již dlouho nepoužívaný meč a vyklouzl za dívkou, která kráčela po nejisté stezce. Hněv i úžas naplnily jeho srdce stejnou silou, když po krátkém putování seznal, že jeho dcera spěchala do náručí cizího muže. Plným právem otce přistoupil blíže, zostra pohlédl na jeho přítomností zaskočeného cizince a příkrým hlasem na něj zahřměl: "Hanebníku! Ty se odvažuješ objímat tuto dívku dokonce i v mé přítomnosti!? Ať jsi kdo jsi, zlato ani pěkný kabát ti nedávají právo svádět nevinnou dívku!"

"Každý svobodný muž má právo na dívku, jejíž pocity harmonují s těmi jeho. Ostatně, mé úmysly jsou šlechetné!" prohlásil cizinec hrdě.

"Úmysly můžeš mít jaké chceš, ale v každé době je padoušské milkovat se za zády otce s jeho dcerou" vmetl mu do tváře mlynář.

"Domnívám se, že mlynářská dcera může být šťastná, jestliže se o její ruku uchází muž mého stavu" utrousil jízlivě cizinec.

"Ty si troufáš se mnou mluvit takovýmhle tónem? Bídáku!" vyjel nyní podrážděně hněvivým hlasem mlynář. "Věz, že jsem - ále co, kdo je dost podlý na to oloupit nezkušenou dívku o její nevinnost je také schopný stát se z nevinného zrádcem. Jen počkej, ty nectný podvodníku, já tě naučím!"

Při těchto slovech se vrhl s taseným mečem na Hippokratova mladíka.

"Medikus a ohavník? - Bezectný podvodník? Já a podlec? To volá po pomstě!" zajíkal se cizinec a pěnící vztekem zmizel v blízkém houští.

Ema, která během toho všeho blízka omdlení, zmizela, byla pak svým otcem s mnoha vážnými výtkami dovedena domů a zde, s pohrůžkou přísného potrestání, jí otec zakázal opouštět mlýn. Láska je však mnohdy silnější čtvrtého přikázání. Když její otec po nějakém čase odcestoval za svými záležitostmi, nedbajíc přísného zákazu, vydala se, sice nikoli bez úzkosti, opět na Hradišťany, kde po dlouhém hledání konečně našla svého milovaného, jak leží pod stromem. Propadlý obličej, přes který spadaly divoce rozcuchané vlasy, podepřen o ruku a s vyhaslým zrakem civěl do nicoty zcela ponořen do tupého zadumání.

"Tady jsi, můj nejmilovanější! Dlouho jsem tě marně hledala, už mě jímala úzkost!" zvolala Ema vesele při pohledu na cizince; pak ale co si blíže prohlížela: "Co ti je? Jdi takový bledý, snad nejsi nemocen?"

Medikus automaticky vyskočil na nohy a s posunky, které svědčily o bouřlivém hnutí jeho srdce, blížil se k Emě, která však, polekána jeho ztrhaným vzezřením, rozechvěně vykoktala: "Co chceš dělat, miláčku? Co má toto tvoje počínání znamenat? Přestaň se předvádět, prosím! Jinak bych se tě bála!"

"S naší láskou je konec! Mé srdce je rozerváno a má nejsmělejší přání zmařena" chrlil ze sebe tím nejzoufalejším tónem medikus a pojednou se zarazil, protože se zmocnilo něco, co uprostřed zločinu na chvíli v něm zbrzdilo největšího zloducha; ale jen na okamžik, pak zase zběsile pokračoval: "Ne, byl jsem příliš uražen! Nemohu tu potupu nechat neztrestánu - hodina pomsty udeřila - a má pochroumaná čest si žádá odplatu!" Při těchto slovech zvedl křečovitě ruku, v té chvíli se v ní zableskla čepel dýky, pak švihla dolů a ponořila se do Eminy hrudi. Po tomto hrůzyplném činu provolal s divokým chechtotem: "Nu, hrdý otče! Tady máš tu svou dceru. Zabila ji tvoje pýcha, jsem pomstěn!!" - Poté, bez jakékoliv známky lítosti, odešel pryč.

Následující noci vypukl ve mlýně požár, aniž by někdo věděl jak se to stalo. Oheň strávil všechno až na holé zdivo. Jeden čeledín tvrdil, že za soumraku se kolem mlýna potloukal nějaký muž celý zahalený do širokého pláště. Snad to byl ten medikus.

Třetího dne našli vyslaní pátrači Emino tělo. Leželo naznak na velkém kamenu, ztuhlou pravici položenu na ještě v hrudi tkvící vražedné zbrani. Z této okolnosti bylo usouzeno, že Ema sama na sebe vložila ruku a byla vyhlášena za sebevražednici. Proto nemohla být pohřbena do posvěcené půdy a tak hrob, do kterého ji pochovali, vykopali tam na tom místě, kde ji našli.Nějaká soucitná ruka uvila z barvínku věneček, který upevnila do kadeří zavražděné panny. Na znamení, že dívka, které nebyl dopřán ani čestný pohřeb, byla nevinná, vyrašil zakrátko z hrobu věneček na celou plochu hrobu. Barvínek se šířil stále dál až za nějaký čas pokryl značnou plochu. Ještě za těchto dnů zná každý obyvatel sousedních vesnic toto místo porostlé barvínkem na východním konci Hradišťan.

Jméno onoho do achtu postaveného rytíře, z jakých poměrů byl a jeho další osudy pověst zamlčuje.

Udalrich

Kdysi, když Hradišťany se všech stranách obklopovaly do daleka se prostírající porosty téměř výhradně mohutných a velkých dubů, tak jednoho dne, již za nastávajícího soumraku, šoulal tudy se svým psem zdatný lovec jménem Udalrich. Zahloubán v myšlenkách rozhlížel se pochmurně po okolí a - jak ostatně činívají všichni myslivci když jim Diana není nakloněna - chvílemi rozmlouval sám se sebou...

"Zvláštní věc," hučel po pause vážného mlčení a potřásl svou kuší, "že v tak velkém, zvěří se hemžícím hvozdu za celý den mi nepřišel do rány ani jeden kus; jakoby si zrovna tam nahoře na Hradišťanech ze mně tropil žerty divoký lovec."

Ledva doznělo poslední z těchto slov, tak jeho dobrý slidič začal vydávat a už hned poté hnal před sebou běžícího kňoura, který se tam předtím kalištil. Udalrich hbitě uchopil kuši, navyklým pohybem zamířil, spustil - ale kňour byl zasažen na měkko a uprchl pronásledován psem. Lovec zatím znovu napjal kuši a rychle zabočil směrem, odkud z dáli slyšel vydávání psa. Všechno by však bylo marné, kdyby se kňour neotočil a přímým směrem si to nenamířil na myslivce. Asi třicet kroků před Udalrichem ho, vysíleného ztrátou barvy, uchvátil za slech pes a zadržel ho. Rozzuřený divočák hleděl na nepřítele a hrozivě klektal zbraněmi; pak ještě jednou sebral kňour své síly a zuřivě se vrhl na lovce. Pro toho však takové nebezpečí nebylo neznámé a proto chladnokrevně tasil svůj lovecký tesák, zaujal pevné postavení; následoval mocný bod vedený jistou rukou a největší kňour, jakého kdy myslivec viděl, ležel zhaslý u jeho nohou.

Během těchto vzrušivých okamžiků zatím noc rozprostřela nad zeměkoulí své černé perutě a Udalrich byl nucen přichystat se na přenocování, protože těžkého kance nemohl sám nikam dopravit a také ani nechtěl svou kořist nechat na pospas hladové dravé zvěři.

A tak neváhal a jak to již v podobných případech udělal několikrát, rozdělal pod blízkým obrovským dubem oheň, posadil se vedle něj do měkké trávy a pohodlně opřen o dubový kmen si pochutnával na srnčí pečínce, kterou měl dosud uloženu ve své lovecké brašně. Věrnému psovi ležícímu u jeho nohou také přes tu chvíli předhodil kus ze své večeře. Byla příjemná, hvězdnatá letní noc, Udalrich si hověl u jasně plápolajícího ohně, do kterého občas přiložil suché dřevo a pokoušel se v duchu si vyvolat některou z podivuhodných pověstí o proslulých Hradišťanech, na jejichž úpatí se právě nacházel. Když v jednu chvíli pohlédl na azurovou nebeskou klenbu, aby podle pohybu souhvězdí usoudil kolik je hodin, shledal, že se blíží neblahá hodina duchů. Když pak mezi kmeny stromů spatřil přicházející postavu, ustrašeně se schoulil a vlasy se mu zježily hrůzou, protože v ní poznal pověstného divokého lovce, o kterém často slýchal, ale ještě ho nikdy neviděl. Ve starobylém odění, po boku lovecký roh, překráčel obrovskými kroky kolem Udalricha a brzy nato dal, nahoře na Hradišťanech, zaznít svému rohu. Tím za strašlivého halasu psů začala divoká honba.

Mezitím se na západě nahromadila hrozitánská mračna , která s neuvěřitelnou rychlostí zatáhla celý obzor. Temné dunění a vzdálené hřmění ohlašovalo blížící se bouři. Tma byla čím dále hustší, vzduchem proletovaly všemi směry blesky, hrom burácel, ale z černé přikrývky mraků nespadla ani kapka deště.

Pronikavé vydávání divoké láje odeznělo, a také hromobití na chvíli zmlklo, ale v této prodlevě se pustým tichem noci začalo rozléhat strašidelné poštěkávání lesního psíka, který je s pověstí o divokém lovci neodmyslitelně spjat, a neustále se přibližovalo. Celé svazky blesků sršících v rychlém sledu za sebou rozzářilo na minutu celé okolí, takže Udalrich mohl rozeznat na zemi každé zrnko písku. V očekávání věcí příštích se rozhlížel kolem a na nedalekém, omšelém skalním balvanu opět spatřil divokého lovce a vedle něj i jeho průvodce, lesního psíka. Celá jeho postava však byla jakoby jen nadýchnutá, průhledná jako flór a vůbec neměla v sobě nic strašidelného, mnohem spíše však obsahovala cosi mírně trpitelského; nyní dokonce zvedl ruku a v pravdě prosebným gestem kyne Udalrichovi, aby k němu přistoupil blíže. Myslivce bezděky na chvilku spoutala hrůza, ale hned se mu opět vrátila jeho neohroženost; rychle se zvedl a směle kráčel ke svému strašidelnému kolegovi následován svým chvějícím se psem.

Vzápětí, roven strhujícímu orkánu, uchvátil vzdušný vír jasně hořící ohníček a žhoucí kousky dřeva v mžiku roznesl po dalekém okolí. Současně prořízl mračna modrý plamen, který za doprovodu strašlivého třesku sjel dolů a rozmetal dub.

Silným burácením omráčený Udalrich klesl k zemi a když otevřel oči spatřil, že kolem dokola leží odmrštěné kusy dubového pně a že divoký lovec i jeho psík zmizeli.

Úder blesku, který roztříštil onen mohutný dub, byl také posledním; mraky se rozestoupily a zpoza nich přátelsky vystoupil měsíc a nebesa zase byla brzy oděna do nejčistší modře. Udalrich však, naplněn strachem a nevolí, toto hrůzyplné místo ihned opustil a dával si potom velký pozor, aby sem znovu někdy nezabloudil.

Ještě i dnes panuje v okolí Hradišťan víra v existenci divokého lovce a lesního psíčka a je mnoho starých lidí, kteří prvního viděli nebo slyšeli ňafání druhého. Všichni se však shodují v jednom: divoký lovec i jeho lesní psík sice lidi škádlí a straší, ale nikdy nikomu neublížili, ale zdaleka víc lidi varovali před nebezpečím a nebo i zachránili před neštěstím.

Pramen neštěstí

Před dávno minulými časy byla při úpatí Hradišťan studna, které se říkalo pramen neštěstí. Voda v ní měla černou barvu a neustále kolotala, jakoby se vařila. Na několik stop daleko od jejího okraje nerostla ani tráva ani mech, ale byla lemována jen holou, vyprahlou zemí promíšenou černým kamením. Žádný člověk ani zvíře se k ní nepřibližovali a když se nějaký živý tvor dostal do styku s touto neštěstí plodící vodou, byla to jeho jistá smrt. Dokonce i její výpary dokázaly ve výši několika sáhů usmrtit ptáky, kteří nad ní přeletěli. Za horkých letních dnů čadila z tohoto jedovatého jícnu hustá, modrá mlha, nezřídka vytvářející ve vyšších vrstvách vzduchu mraky, které se za blýskání a hromobití rozpouštěly v kroupy, jež zle pustošily požehnané okolní nivy. Proto, když mírumilovní venkované za onoho času spatřili, jak se na Hradišťany hromadí masy mračen, upadali do zděšení a volajíce "běda!" utíkali se do kostelů prosit Pána Boha, aby je ochránil před nebezpečím, o kterém dobře věděli, že jistě přijde.

V této neblahé době žil v nedaleké vsi Mukově eremita jménem Prokop, pověstný svou obzvláštní zbožností. Tomuto Božímu muži leželo toto soužení tak velice na srdci, že dnem i nocí klečel na modlitbách. Jeho svatá horlivost došla jednou tak daleko, že u pramene, ze kterého běžně pil, padl na kolena a přísahal, že nevstane a kromě čiré pramenité vody nebude nic jiného požívat tak dlouho, dokud Pán Bůh neodvrátí to hrozné zlo. Tři dny a noci setrvával ve zbožné modlitbě, čtvrtého dne však příroda uplatnila svá práva a on pohroužen do hlubokého spánku klesl do měkké trávy. Ve snu pak ten zbožný muž zřel mladíka, jenž, oděn ve sněhobílý šat a obklopen oslňujícím leskem sestupoval z oblak na Zem, držel v pravici olivovou ratolest, jež vůčihledně narůstala až nakonec se dotkla dveří tehdy v Mukově stojící kaple. Mladík promluvil líbezným hlasem: "Hospodin vyslyšel tvé úpěnlivé prosby; Muži Boží, vstaň a vezmi ono požehnané dřevo, jehož jsem se dotkl svou ratolestí, a uzavři jím pramen neštěstí; již ho více neotevře ani kníže pekelné!"

Prokopa z jeho hlubokého spánku probudila palčivá žízeň. "Ach, Bože, byl to jen sen!" povzdychl si po osvěžujícím doušku z pramene; "Kéž by mi tu byl ten lepý mladík zanechal alespoň to nejmenší znamení, ve kterém bych mohl poznat tvůj prst!" A tu - hle! Jeho lipová hůl, kterou nosil již po čtyřicet let, a která po celou dobu jeho modliteb byla vetknuta do země, aby stála rovně, vyhnala tři krásné, zeleně olistěné, větve. Když poustevník uviděl tento veliký zázrak opětovně ohnul svá kolena a s pokorným srdcem děkoval v dlouhé modlitbě Hospodinu za tuto milost.

Radostná zpráva se rychle šířila po celém okolí a mladí i staří se sem sbíhali, aby viděli muže, který se těšil takové Boží milosti. Třetí den se již za nejčasnějšího rána shromáždilo velké množství lidstva ze široka daleka před poustkou, ve které se Prokop horlivou modlitbou připravoval k velkému dílu. Upíraly se naň toužebně všechny oči. Konečně vyšel přede dveře a požehnal všemu lidu, který jej přivítal s hlasitým jásotem. Potom je vedl do Mukova, kde pokorně vstoupil do kaple, ještě jednou pomodlil u oltáře a seřadil zástupy lidí do slavnostního průvodu ke studni neštěstí. Jako první šly v bílých šatech a s barvínkovými věnečky v kadeřích panny, po nich se zelenými letorosty v rukách následovali mládenci; za nimi nesli čtyři statní muži spásné dveře od kaple, za nimiž kráčel důstojný poustevník, zahalen do žíněného roucha, téměř holou hlavu nepokrytu a nohy maje obuty do dřevěných sandálů upevněných koženými řemínky. Na konci průvodu pak šel obecný lid obojího pohlaví. Za prozpěvování žalmů a nábožných písní došlo zbožné procesí k úpatí Hradišťan.

Za pokračujícího zpěvu a vysluhování náboženských obřadů bylo nyní ústí pramene neštěstí zaklopeno posvěcenými dveřmi, na ně bylo navršeno na stopu vysoko zeminy a ta byla pokryta čerstvě nakopanými drny. Tak byli obyvatelé této končiny zbaveni této hrozné svízele, která na polích zkropených jejich potem často ničívala plody jejich práce.

Po tomto zázračném činu žil Prokop ještě po nějakou dobu v trvalých postech a rozjímání o věcích duchovních. Široko daleko ctěný jako světec byl vzorem zvláštního Božího požehnání až - asi pro neustálé rušení jeho odloučenosti přílivem lidu - tuto končinu opustil. Tuto poustevnu později obývalo ještě dost zbožných eremitů, až se, nahlodána zubem času, rozpadla, když tam asi před osmdesáti lety zemřel poslední poustevník. Ještě dnes lze na místě, kde stávala, nalézt po ní zřetelné stopy.

Kapli v Mukově přestavěli na malý kostelík zasvěcený sv.Prokopovi, ale ten byl v polovině minulého století zbořen a na jeho místě byl postaven nový, hezčí.