Běla a Košál

Běla si oblíbila muže jménem Košála, bohatého zemana, a pojala ho za manžela. Sídlili spolu na hradě Bílině, v žírném, úrodném kraji, jímž protékala bystrá říčka.

Když jejich pozemky nestačily pro četná, množící se stáda, hledali sobě nové sídlo. Zalíbil se jim vrch nad údolím potoka Modly i vystavěly na něm nový, pevný hrad. A protože se jejich první hrad zval po Běle Bílina, dali svému novému sídlu jméno Košťálov (hrad Košálův).

Když byly lesy pod horou vypraženy ohněm a vznikly tu nové dědiny, vyjela si Běla s pěti svými družkami koňmo z Bíliny na hrad Košťálov. Cestou přes pohoří vyřítili se na ně z lesa dva statní, huňatí medvědi a s obou stran jim zastoupili cestu, takže nemohly z léčky prchnouti. Tu seskočila Běla s koně, dávajíc tak dívkám příklad, a všechny se hned obořily svými oštěpy na líté šelmy. Ubodaly je a ubily, vsedly na koně a šťastně dojely cíle.

Košál, uslyšev o té příhodě, poslal sluhy pro zabité medvědy, dal je stáhnouti a jejich kůži k poctě své statečné ženy pověsiti na bránu Košťálova. V těch místech, kde se událo přepadení, byl les vymýcen a postaven tu dvorec Medvědice.

Zatím co Běla pobývala na Košťálově, přišel do kraje ležícího od Bíliny na půlnoční stranu s početnými stády bohatý zeman Kolostoj. Jeho pastýři našli tu pramen horké vody. Kolostoj, usadiv se v jeho blízkosti, postavil si tu hrad Teplice.

Na Bělinu žádost vypravil se Košál s nevelikým vojskem proti vetřelci, chtěje ho z kraje vypuditi a hrad mu rozbořiti. Avšak Kolostoj zpozoroval včas nebezpečí a přichystal se řádně k obraně. Když se Košál, obhlížeje si hradby, přiblížil na dostřel, napjal Kolostoj luk a proklál mu obnaženou hlavu šípem. Pak vyrazil se svým lidem z hradu a přinutil Košálovo vojsko na zmatený útěk.

Desátého dne nato rozžehnala se se světem i Běla, zdrcená žalem nad smrtí milovaného muže.

Král skřítků

Tomu je už tuze dávno; jen nejstarší pamětníci říkají, že babička nebo dědeček vypravoval, že jejich prababička a pradědeček povídali, že se to stalo; ale je-li tomu tak, kdož pak dnes ví? - A já tak, jak jsem slyšel, vypravuji.

Na velké síni hradu Košťálova dobrý pan rytíř Hertvík osaměl. Krásná jeho choť, paní Polyxena, všech poddaných matka dobrotivá, odešla tam, odkud návratu není, a malý Jiříček šel brzo za ní. Teskno bylo mu na hradě a tesklivěji ještě, když podzimní větry začaly v opuštěných síních hradu a v krbu zpívati své smutné písně. Odevzdal správu statků do rukou purkrabího Vlaška a odejel, aby zapomněl, s jediným starým svým zbrojnošem, za ptáky do krajin, kde je věčné jaro a věčné květy.

S ním odstěhovalo se štěstí i spokojenost z hradu i podhradí. Tvrdě dopadla ruka nového správce na všechny poddané. Robot, bití a trestů konce nebylo. Opřel-li se sedlák v zoufalství jen slovem, kázal jej purkrabí pustiti do hladomorny, aby zkrotl. A když jednou mladý Habrovec otce starého svým tělem zaštítil, aby jej před bičem pánovým ochránil a pěstí Vlaškovi pohrozil, dal jej přivázati k ohonu svého koně a vléci do hradu, kde jej polomrtvého do nejhlubšího, temného sklepení vsadil, aby jej za vzpouru hladem k smrti umořil. Nevěsta jeho, krásná Častava, v zoufalství dnem i nocí bloudila v lesích pod hradem. Jednou, jakoby ze země vyrostl, objevil se před ní drobounký rytíř v nádherném odění na krásném koni.

"Neplač, dívko!" řekl milým hlasem. "Jdi domů a otci svému i starému Habrovcovi řekni, ať nebojácných svolá co nejvíce a než slunce zítra zapadne, ať shromáždí se v lese pod Jezerkou u pramene. Každý vezme zbroj, jakou má. Já se svými tam přijdu též !" Domluvil a zmizel; jen vítr v hustém lese zašuměl.

Druhý den ještě poslední paprsky zapadajícího slunce hrály ve vrcholích stromů a již u pramene pod Jezerkou hemžilo se selským lidem. Pojednou zaduněla země pod nesčetnými kopyty bujných ořů a úžlabím od Sutomského vrchu sjížděla družina tajemného rytíře. On sám v čele a za ním samí drobní jezdci. Postavili se v čelo sedláků a celý průvod hnul se ke hradu. Jen oštěpem svým dotkl se rytíř brány a s třeskotem se těžké veřeje rozletěly.

Zjímána stráž i žoldáci, purkrabí spoután, mladý Habrovec osvobozen a tajemným rytířem za správce Košťálova ustanoven. Poddaní srdečně zajásali a děkovali svému ochránci.

Zakroužil drobounký rytíř oštěpem nad hlavou a mrak černý snesl se k zemi; zakroužil po druhé a celá družina jeho se spoutaným Vlaškem uprostřed zdvihla se do vzduchu a mrak zvolna plul k Sutomskému vrchu, kde zmizel.

Večerní červánky nad Sutomí se rozhořely zlatým ohněm a shasly. Noční stíny sklonily se s vrcholků do údolí a kraj usínal; jen na Košťálově dlouho do noci hlaholil veselý zpěv osvobozených a šťastných lidí.

Albrechtova špice

Tam, kde dnes najdeme zříceniny Košťálova, stával v dobách dávno minulých mocný hrad. V dobách věku čtrnáctého tu vedl marnotratný život purkrabí Albrecht se svou manželkou. A právě tehdy vyměnilo panstvo obyčejné střevíce za boty s dlouhou špicí.

Purkrabí i jeho žena patřili k těm nejmarnivějším. Stále se jeden druhému chlubili, co má kdo nového. A tak se jednoho parného letního dne pohádali o to, kdo má delší špici na střevících.

"Já mám delší špici, nemohu na její konec ani dosáhnout," řekl Albrecht.

"Nemluv hlouposti," okřikla ho žena. "Moje střevíce mají delší špici, když sedím za stolem, vyčnívají špice ven."

Jak se ti dva hádali, ani si nevšimli, jaká je venku bouřka. A zrovna ve chvíli, kdy si purkrabí poměřoval délku špice se svou ženou, vlétl do komnaty otevřeným oknem blesk.Urazil oběma špice u střevíců a oknem vyletěl ven. Manželé plni děsu pozorovali své střevíce. 

"Snad samo nebe se na naši marnivost rozhněvalo," pravil vyděšeným hlasem purkrabí. Jen co to dořekl, ozval se ohlušující hrom, jako by stvrzoval jeho slova. Vypráví se, že marnivost byla toho dne potrestána na mnoha jiných místech stejně.

A takto onu příhodu vylíčil kronikář:

"Když totiž téměř všichni mladíci, oddaní marnivosti, obecně nosili střevíce se zobci neboli s dlouhými nosy, všemohoucí Bůh, jemuž se nelíbí lidská pýcha, chtěje ukázat že se mu nelíbí ani tato marnost, dopustil, aby jednomu šlechtici, Vojtěchu ze Slavětína mladšímu, purkrabímu na hradě Košťálu u Litoměřic, a jeho manželce, oběma zároveň a najednou, na témže hradě urazil blesk, jenž náhle sjel z nebe, jednou ranou takové zobce neboli nosy střevíců na nohách, ač těmto osobám nijak neublížil, kromě toho, že se vyděšeni neodvážili dále zůstat na tomto hradě..."

- Beneš Krabice z Veitmile: Kronika pražského kostela, 2 pol. 14 století -

Strážce pokladu

Podle místní pověsti je na hradě Košťálově ukryt poklad, který hlídá pes s ohnivýma očima. Je možno se k němu dostat jen na Květnou neděli. Jistý muž prý kdysi nalezl trhlinu ve skále, odehnal psa a nabral si peněz. Doma však shledal, že si nabral jen bezcenné střepiny, a do rána zemřel.

Přepadení hradu

Jednoho dne znenadání se ku hradu přivalili nepřátelé a jali se ho dobývati. Pán hradu však byl sice kumpán veselý, ale nebyl na hlavu padlý. Když poznal, že se svojí slabou posádkou nepřátelům neodolá, dal za jedné bouřlivé noci obráceně okovati všechny koně. Stráž nepřátelská se téže noci před nečasem kamsi skryla a tak rytíř se svými jezdci vyrazil nerušen z hradu.

Když obléhatelé ráno chtěli obnoviti útok, pohlédli na zem a spatřivše stopy podkov, domnívali se, že v noci přibyla na hrad značná posila. Odtáhli proto a když pán hradu se navracel s posilou, sebranou v okolí, nepřátele již nezastihl.