Čertův dráp

Na Hrádku směrem k Libochovanům jest skupina rulových balvanů. Největší z nich nazývají "Čertův dráp". Vypadá, jako by na něm byly otisky obrovské drápaté ruky. Lid si o něm vypravuje: Jednou dva muži zápolili dlouho spolu u kamene, ale nemohli se přemoci. Najednou se u nich objevil ďábel a stále jednoho na druhého popichoval; avšak se zlou se potázal. Oba soupeřící dali se do něho. Jak utíkal, otiskly se jeho drápy do kamene a ještě dnes jsou na balvanu viděti.

Zapomenutý poklad

Je možné, že Kalvárie byla i místem obětním, neboť se zde nalezl největší říční poklad v českých zemích, který obsahuje ke stovce bronzových zbraní a šperků. Povězme si příběh o Václavovi, který ten poklad našel.

Václav byl malý čiperný chlapec, který žil a vyrůstal v obci Lukavci spolu se svou sestrou Aničkou. Ve svých 14 letech jako správný dobrodruh odcestoval do Prahy do Labsko-plavební společnosti, kde se plavil na trase Praha - Hamburk. Na svých plavbách se v lovosickém přístavu seznámil s překrásnou Marií, a z jejich lásky se jim narodil syn. Nepřízeň osudu jim však nedovolila, aby se mohli spolu vzít. Byla válka, Marie byla Němka a Václav Čech. Netrvalo dlouho a válka skončila, ale Václav s Marií se opět nemohli vzít. Ke konci války v roce 1945 byl Václav shodou okolností na lodi v Hamburku, kde všichni padli do amerického zajetí. Po příjezdu ze zajetí čekala na Václava další šokující zpráva, Marie spolu se synem jsou zařazeni do odsunu. S velkým nasazením sil Václav zařídil, aby jeho rodina mohla zůstat v Čechách. A konečně po dlouhé době v roce 1948 se mohli oba vzít. Tou dobou bylo jejich synovi již pět let. Po složení kormidelnických zkoušek si zařídil, aby se jeho manželka i se synem mohli spolu s ním účastnit plavby do Hamburku. Bohužel nepřízeň osudu tu opět hrála velikou roli a během plavby měl Václav veliký úraz na hlavě.

Na vyslaný signál z lodi s prosbou o pomoc však nikdo nereagoval, ačkoli okolo nich plulo mnoho českých lodí. Signál zachytila až německá loď, která jim pomohla a dopravila je do Hamburku. Václavův stav byl velmi vážný a vyžádal si hospitalizaci v nemocnici až na půl roku.
Po návratu domů složil Václav ještě kapitánské zkoušky, ale plavit se takovou dálku už nechtěl. Přes veškeré nabídky od společnosti přijal práci bagristy na Labi.

Když kolem roku 1951 čistil Václav dno na řece Labi u Tříkřížového vrchu, podařilo se mu tu nalézt největší říční poklad v českých zemích, který obsahoval ke stovce bronzových zbraní a šperků. Máme záznamy, že první zprávy o nálezu takových bronzových předmětů pocházejí již z roku 1933, kdy vždy skončily v rukou soukromých sběratelů. Po válce se podařilo zkonfiskovat německým soukromým sběratelům ještě dalších 36 předmětů vybagrovaných u Tříkřížového vrchu a odevzdat do litoměřického muzea. Osm dalších předmětů se dostalo do muzea v Třebenicích. Přesto se nálezy dále ztrácely. Zájem o bronz projevovali i úředníci z vedení podniku. Dvě čepele mečů zdobily kancelář pískovny.

Z celého pokladu si Václav z Lukavce odnesl jeden meč domů a daroval ho místní škole v obci, kde tou dobou byl ředitelem pan Antonín Tůma, který se později odstěhoval do Litoměřic a stal se školním inspektorem. Bohužel se bronzový meč ze školy s odchodem pana ředitele také ztratil. Je však s podivem, že o objevení tak velkého pokladu, který je dnes částečně vystaven v litoměřickém muzeu, ví jen pár zasvěcených a jméno jeho nálezce Václava Kociána z Lukavce se ztrácí v čase zapomnění. Ani nám není jasné, jestli někdy Václav dostal za tak skvělý objev alespoň menší kompenzaci či poděkování.

Tři kříže

Jako němý a kamenný strážce nad branou Českého středohoří, stojí odedávna staré zvětralé skály s třemi kříži. Jejich vznešená a tajemná krása se v krajině rozprostírají a chvílemi jako by nám brali dech a pokoušeli se nám vyprávět příběhy dávno zapomenuté, které se předávaly z generace na generaci.

Za starých časů, když naše babičky byly ještě malé, slýchávaly příběh o vinaři a jeho dvou synech.

Robota na poli byla velice těžká, nemluvě o vinici. Tam se člověk lopotil od rána do večera a vůbec neměl jistotu, že úroda, kterou si vypěstuje uživí rodinu po celý příští rok.

I stalo se v Žernosekách již dávno jednomu starému vinaři, který se jmenoval Josef, že se mu znenadání začaly ztrácet na vinohradu hrozny. Proto si povolal svého staršího syna a poslal ho vinohrad hlídat.

Druhého dne ráno, když se Josef syna ptal zda uhlídal vinohrad, odpověděl mu jeho syn, že nikoho na vinohradu nespatřil. Starému vinaři se synova odpověď nezamlouvala a proto požádal svého mladšího syna, aby se také vydal strážit vinohrad. Příštího dne ráno se otec dočkal stejné odpovědi jako od svého staršího syna.

Ani nyní nebyl Josef s odpovědí spokojen, a tak se rozhodl, že dnes v noci půjde hlídat vinohrad sám. Navečer, když se chasa bavila, vzal potají flintu a vydal se směrem k vinohradu.

Toho večera byl měsíc skryt za mraky a všude kol vládla neproniknutelná tma.

Po úderu jedné hodiny raní se vinohradem pomalu plížily dvě tmavé postavy. Josef zpozorněl a čekal, až se stíny přiblíží na dohled. Tu se stalo něco neočekávaného, postavy se zastavily a začaly trhat révu. Do starého vinaře jako když střelí, vyběhl s křikem a puškou v ruce.

Oba stíny spatřily vinaře a již na nic nečekaly a vzaly nohy na ramena. Vinař Josef zamířil svou flintou a vystřelil naslepo do tmy, na nic nečekal a vystřelil podruhé.

Když se kouř z hlavně rozplynul a měsíc již svou září osvětlil zem, stál Josef nad dvěma nehybnými těly. Pomalu je otočil, aby jim pohlédl do tváře a na zemi spatřil své dva mrtvé syny.

Až nyní si Josef uvědomil co způsobil a pln hoře i žalu obrátil svou zbraň proti sobě a ukončil tak svůj život vedle svých synů .

Brzy ráno dělníci z vesnice, kteří přišli pracovat na vinohrad spatřili mrtvého vinaře a jeho dva syny. Na památku této tragické události nechali lidé vztyčit na skále u vinohradu tři kříže, které jsou nejen dodnes vidět z celého labského údolí, ale které také připomínají pověst o Josefovi a jeho dvou synech.

Tři kříže a rytíř z Kamýku

Tři sličné panny žily život bezstarostný, než potkaly rytíře z Kamýku při jeho projížďce na svém oři po okolí. Každičké se líbil a i ony jemu, a jak sám kamýcký rytíř říkal: ,,A bez meškání jsem každou políbil." On však nemohl všechny tři panny na svém hradě mít a ony bez něj nechtěly žít. Byly si natolik věrny, že než aby jedna druhou zradila, doběhly na okraj skály a vrhly se společně dolů do náruče smrti. Jakmile se to rytíř kamýcký doslechl, nechal na jejich památku na vrcholku skály vystavět tři ohromné dřevěné kříže, poté se sám v žernoseckém víně k smrti upil.