S katem nejsou žerty

Stalo se dávno někde u Litoměřic. Tehdy byla krajina ještě divoká, lesy kolem. A právě do nich zabloudil při své cestě právní zástupce města Teplic. Měl cosi úředního vyřídit v Litoměřicích. Tehdy se mu říkalo syndikus.

Jak bloudil, uviděl světlo a došel k osamělému stavení. Vypadalo jako krčma, jen nějak divoce. Jenže nezabušte na dveře, když se hodiny trmácíte a nevíte, kde jste a jak nalézt správnou cestu!

Otevřel mu muž s tvrdou tváří, spíše starý voják než krčmář a pozval ho dál do jizby. Tam byl už prostřen velký stůl pro dvanáct osob. Bylo to divné - jizba byla až na krčmáře a jeho děvečku prázdná. Ale syndiskus byl utrmácený, zasedl ke stolu a byl rád, že je v teple a dostane něco jídla.

Dlouho ale jediným hostem nezůstal. Dveře podivné krčmy rozrazil vysoký muž v černém plášti. Vypadal jako hora a šel z něj strach. Přisedl k syndikovi, který se potil strachem.

"Nejsem žádný lupič, klidně jezte dál," řekl muž kupodivu mírně.

Netrvalo dlouho a do světnice začali přicházet další hosté. Jeden po druhém, v oblečení, které připomínalo myslivce. Klobouky hluboko do čela. Trousili se, až jich bylo devět. Beze slova si přisedávali ke stolu a pustili se do prostřeného jídla.

Beze slova uplynuly i další minuty. Až se všichni najedli a napili vína, jeden z nově příchozích se zvedl a řekl:"Děkuji oběma hostům za návštěvu. Ale kdo vstoupí do tohoto stavení kromě nás, musí zemřít. Takový je náš zákon. Nikdo nesmi prozradit, kde máme úkryt," dodal.

Syndikus, který už díky dobrému vínu přestával vnímat pochmurnost místa, se začal strachy potit, ale muž v černém plášti vstal a klidně odpověděl: "Budiž, ale každý odsouzenec může mít své poslední přání. Napijme se tedy všichni společně a postavme pak prázdné poháry na stůl."

Tak se i stalo. Všichni pozdvihli pohár a vypili ho do dna. Jakmile ale podivní myslivci postavili na stůl své číše, muž v černém rozhrnul plášť a pod ním se blýskal obří meč kata. Muži zkameněli a než se kdokoliv vzpamatoval, muž všem kromě syndika a děvečky sťal hlavu.

"Přišel jsem vykonat spravedlnost nad rotou loupežníků, kteří trápili kraj," řekl muž v černém plášti zkoprnělému syndikovi. Ještě se napil vína a zamířil k Litoměřicům. Rád se k němu syndikus přidal a bezpečně se pak dostal do města.

"Vy píšete rozsudky brkem, já pak něčím ostřejším," řekl ještě muž s úsměvem syndikovi na rozloučenou na okraji města a poklepal na svůj meč. Syndikus pak ještě dlouho vzpomínal, jak ho zachránil litoměřický kat z rukou loupežníků.

Litoměřický sloup

Při kostele svatého Michala v Litoměřicích býval kamenný sloup na způsob božích muk; na jeho podstavci spatřoval se slepec se psem, na vrchu byl kříž a hlavice ozdobena bývala psími hlavami. O příčině toho se vypravovalo:

Když král Václav dvorem byl na Karlštejně, tu stál před bránou, jakož vede k císařskému paláci, slepý Beneš čekaje, až bude k obveselení dvoru zavolán; v koutku u něho seděl velký pes, který ho obyčejně vodíval. Kvečeru přišel kníže brunšvický s komorníkem svým, kterýž se slepému posmíval a jej všelijak tupil; když však i na něho sáhl, pes vyskočil a trhal poctivice jeho tak velice, že brzo z nich cáry visely a cety lítaly. Když pes hejska zahnal, slepec spustil píseň o věrnosti, kteráž lidi mine a u psů se uhošťuje. Když dozpíval, slyšel vedle sebe známý hlas králův: "Dobře jsi zpíval! Ej, Hynku, doveď slepého Beneše do dvořanské světnice a dej mu jísti a píti, ale nezapomeň na psa." Když večer knížata s králem seděla, rozkázal král zavolati Beneše, aby jej obveselil písní o věrnosti, která se mu tak velice líbila. Kníže brunšvický sice se mračil, poněvadž mu komorník žaloval, co se stalo, ale král mu to vymlouval, že sám viděl z okna, kterak slepec nikomu nic nedělal a komorník zbytečně ho týral. S tím se kníže spokojil. Bylť pak komorník tento člověk zlý, který byl dávno od Hildesheimských podplacen, aby pána svého otrávil, a právě tohoto dne své ohavné předsevzetí chtěl provésti.

Právě byl knížeti přinesl víno k poslednímu napití, když ještě Beneš mu zazpíval před dveřmi zastaveníčko. Knížeti se tak zalíbilo, že vstal a ten koflík vína mu dal, aby jej vypil. I chtěl jej slepec vzíti, ale že zrovna pes, vida knížete, vstal a do něho strčil, víno se rozlilo. I přičuchával pes k rozlitému vínu, čuchal dlouho, lízal, za chvilku se svíjel a na místě zcepeněl. Kníže na to vše s podivením patřil a bedlivě po tom dal pátrati, odkud víno bylo a kdo mu je přinesl. A poněvadž se dokázalo, že komorník tam jedu natrousil, byl dán do vězení a potom popraven. Slepce vzal kníže s sebou, chtěje mu dáti dobré zaopatření do smrti; když pak přijeli do Litoměřic, roznemohl se slepec a zemřel. Na památku dal kníže postaviti dotčený sloup.