O divých ženách

 Známe přec ty divé ženy, které nedaly naším otcům a matkám spáti. Dosti jsme o nich slýchávali. Když hrad Šebín byl tak opuštěn a v troskách, býval sídlištěm divých žen, kterém děsily celé širé okolí. Zdržovaly se tam se svými muži a zasedaly u petrovského stolu. Děti rodily znetvořené, pravé obludy s velkou hlavou. Proto divé ženy vycházely od svých mužů proměněné za cikánky. Chodily po okolních vesnicích a kde mohly, křesťanské matce zdravé děcko vzaly a své, ošklivé, podstrčily. Jednu dobu bylo jich na Šebíně zvláště hodně. Tak prý se tenkrát za starodávna sedláci z Livous vypravili, na Šebíně je překvapili, mnohé pochytali a domů odvedli. Dlouho potom se divé ženy v Livousích zdržovaly. Jak kronikář Krolmus vypravuje, našel livouský soused Stach na Šebíně pohozené děťátko v plénkách. Mělo nepřirozeně velkou hlavu. Vzal je domů, dal v Křesíně pokřtíti na jméno Dorota a vychoval je. Bídně ovšem a hodně je trestal. Když dítě vyrostlo a stalo se pasačkou v Libochovicích u pana Kaima, ještě neumělo mluviti a bylo hloupé. Blábolilo jen zvláštní nesouvislá slova a podivné zvuky. Nic jinak se prý tenkráte neříkalo, než že je to dítě divé ženy, která nemohla se nijak dítěte zbaviti, a proto je u Stacha zanechala.

O tajné chodbě

  O tajných chodbách na Šebíně, které v dávných dobách prý až na Hazmburk vedly, lid si vyprávěl mnoho podivných věcí. O rozsáhlých sklepeních plných zbraní, drahých kovů a starého vína, sloužících za útočiště a skrýši domácím pánům, když nepřítelem byli ohrožováni. Záhada temných sklepů a chodeb byla tím tajemnější, když nikomu v nové době nepodařilo se do nich vniknouti. Fantazie lidu způsobila, že skutečně jeden osadník z Livous po vnuknutí ve snu šel kopati na Šebín, hotov tajemství prokouknouti. Kopal a kopal. Ale druhý den, když v práci chtěl pokračovati, viděl, že vše je zasypáno. Jako v těch pohádkách: opakovalo se to třikráte a pokaždé po nezdaru byl ve snu k práci povzbuzován. Cosi mu říkalo: "Kopej, kopej, najdeš poklad!" Třikráte poslechl, ale marně kopal. Konečně umoudřiv se, nechal toho. Dosud ve věži jest viděti hlubokou jámu, kde se lopotil. Proto bájné poklady dřímou dále ve sklepení Šebína.

Šebínské tajné chodby nedaly spát místním lidem ani mnohem později, po roce 1945. Dva muži se pokusili odvalit velký plochý kámen na hradě Šebíně, což se jim nakonec podařilo. Byl to zřejmě hrob, když objevili kostru člověka. Vzhledem k významnému umístění hrobu na hradě, mohl to být některý z pánů z Šebína.

Školáci z Horek (ročník 1931 a 1935) chodili denně do libochovické školy pěšky po lesní "Hraběcí cestě". Tito pánové tvrdí, že před rekonstrukcí "Hraběcí cesty" tam byla chodba, která mohla vést na hrad Šebín.

O přívozu pod Šebínem

Poblíž vesnice Levousy u Libochovic na Litoměřicku stojí zříceniny kdysi mohutného hradu Šebína, jenž se v dobách své největší slávy majestátně odrážel na hladině řeky Ohře. Zde pod hradem stávala na protějším levém břehu chatrč převozníka Matěje, který tu svou bohulibou živnost vykonával již mnoho let. Byl vdovec a jedinou radostí mu byla jeho krásná dcera Jitka. Jednou se Matěj vracel domů pozdě v noci a dívka na něj čekala u břehů Oharky celá nedočkavá. A hned jí vyprávěl, že se zdržel právě na Šebíně, kde se svým vojskem leží táborem mladý král Jan Lucemburský. Náhle se z pravého říčního břehu, směrem od hradu, ozvalo volání dožadující se přívozu. Jitka řekla otci, ať si odpočine, však ona je dost zdatná na to, aby se převoznické služby ujala sama.

Odvázala prám, chopila se bidla a v měsíčné noci se vydala k protějšímu břehu. Čekali tu na ni dva jezdci, honosně oblečení rytíři, a hned přivedli své koně k přívozu. Přitom se zalíbením sledovali krásnou převoznici. Když byli uprostřed Oharky, ten starší pustil uzdu a dívku prudce objal. Nebojácná Jitka se však nedala, vysmekla se mu a silně jej odstrčila tak, že měl co dělat, aby nespadl do řeky. Druhý obejmul její ramena, dívka se ale i od něj odtáhla a pravila znechuceně: "Myslela jsem, že převážím rytíře, nikoliv lotry!" Mladší z rytířů se začervenal. Mlčky je pak dovezla na druhý břeh, kde beze slova vystoupili, rychle se vyhoupli na své bujné oře a zmizeli ve tmě. Jitka přivázala prám a už se chystala jít za otcem do chatrče, když se jí zdálo, že se v měsíčním svitu něco leskne v říční mělčině. Sehnula se k hladině a vylovila odtud zlatou sponu s erbem.

Doma ji hned ukazovala otci, který překvapením odložil svou pozdní večeři a zbledl jako stěna. Zadíval se Jitce do hlubokých očí a po delší odmlce se rozpovídal o tajemství jejího původu. Před osmnácti léty, když ještě žila převozníkova manželka Střezislava, se u přívozu objevila neznámá paní v blankytně modrém šatě s malým děvčátkem v náručí. Řekla, že sám Pán Bůh jim posílá toto děťátko, malou Jitku, aby ji jako vlastní vychovali ve zbožnosti a dobrotě. A pak zmizela, ani nevěděli jak. A převozník Matěj dále vypravoval o tom, že chtěl na vlastní oči uvidět krále Jana a seznámil se tak s jedním zbrojnošem z hradu Šebína. Řeč přišla i na tajemnou paní v modrém a zbrojnoš mu řekl, že na hradě po ní zůstal poutnický šat. Matěj si jej chtěl prohlédnout, a co neviděl! Byl na něm stejný erb, jako na dětských šatečkách, v nichž jim Jitku kdysi přinesla, stejné znamení, které bylo vyraženo i na sponě právě vylovené z řeky Oharky. Tu ztratil u přívozu mladý vladyka Bohuslav z Hřivic na Lounsku, jemuž se neohrožená dívka tolik líbila. Na hřivické tvrzi už mezitím seděl u krbu se svou ovdovělou matkou Rejčkou, která se ho tázala, kde má onu památečnou sponu po svém otci. Bohuslav věděl, že spona je jejich rodovou relikvií, však ji jeho otec nosil na svém plášti do nejedné bitvy. Druhý den se proto vypravil s několika zbrojnoši i se svým starším přítelem, rytířem Jindřichem, k šebínskému přívozu, neboť tušil, že by mohla být právě zde. Dorazil v pravou chvíli, neboť na převozníkovu chatrč se zrovna chystali zaútočit loupeživí rytíři. Se svou družinou onu zlotřilou chásku rozehnal a když mu pak dívka přinesla džbán s vodou, ptal se hned po sponě. Převozník Matěj mu ji podal a řekl mu, že právě zachránil jeho dceru, jež je také šlechtičnou, a to stejného erbu, jenž je na sponě vyražen. Poté mu vyprávěl celý Jitčin příběh. 

Bohuslav vyskočil od stolu a zulíbal její tvář, vždyť to jistě byla jeho před mnoha léty ztracená sestra. Tehdy jejich tvrz v Hřivicích přepadl sousední vladyka a malá Jitka se během drancování a zmatku ztratila. Všichni mysleli, že zahynula ve vypálené věži, jen její matka Rejčka věřila, že stále žije a vroucně se modlila k Panně Marii. Teď bylo jisté, že dívenku zachránila právě Matka Boží, ona paní v blankytně modrých šatech, která ji přinesla pod ochranu dobrosrdečného převozníka Matěje a jeho manželky Střezislavy.

Jaké to bylo veselé shledání, když se Bohuslav objevil se svou znovu nalezenou sestrou Jitkou na hřivické tvrzi! Z vděčnosti pak nechali pro kostel svatého Jakuba v Hřivicích vyhotovit překrásnou sochu Panny Marie.