Přece to může být

V době baroka, tj. v 18. století, byl rozhodující "zakladatelský akt" vzniku kláštera v Doksanech vyjádřen zajímavým obrazem. Jedná se o velkou poškozenou fresku od Josefa Redelmayera (1727-1788) na čelní stěně bývalého refektáře (jídelny) kláštera (dnes sál zámku). V pravé části vidíme kněžnu Gertrudu, jak ukazuje na plán budoucího kláštera, který drží v rukou stavitel. Mezi nimi zřejmě stojí Vladislav II. a řeholnice řádu premonstrátů, představená budoucího kláštera. Freska má správnou dynamiku, z gest je vidět, jak všichni o založení kláštera živě diskutují. V levé části fresky je pohled na romantickou krajinu s výrazným Házmburkem a vzdáleným Českým středohořím na horizontu. K obrazu se váže legenda, která říká, že všichni Gertrudu od založení kláštera na tomto nevlídném místě zrazovali, protože se jim zdálo příliš močálovité, plné bažin, komárů a pusté. Na to prý měla Gertruda rezolutně prohlásit: "Es kann Dog seyn" ("Přece to může být"), což je slovní hříčka, vysvětlující baroknímu člověku původ názvu kláštera a obce - "Dog-seyn, Dogzan, rovná se Doksany"

Dub U umučeného

Pověst pocházející z církevních materiálů z konce 17. století vypravuje, že Jan Žižka poslal do doksanského kláštera jednoho ze svých hejtmanů, Daniela Unčičku. Toho dojalo neštěstí jeptišek, pokusil se odvrátit útok a za to ho Žižka nechal umučit pod starým dubem.

Podle historických záznamů se však Žižka útoku na klášter 7. července 1421 nemohl zúčastnit. Církevní verze pověsti se ale neuchytila a lidé si ji vypravovali jinak. Hejtman se prý nechal v klášteře podplatit, pokusil se útoku zabránit a za úplatek mu nechal Žižka pod dubem zlato nalít do hrdla.

Probošt Mika (1709 - 1733) vypravuje ve své kronice kláštera doksanského toto: 

"Král Zikmund měl ve věrně oddaných Litoměřicích, kde tehdáž v radě zasedali většinou Němci, své vojsko posádkou. I přitáhl Žižka t. č. před Litoměřice, aby města toho dobyl, ale nepodařilo se mu hradby ztéci. Jeptišky z kláštera prchly před Husity, některé do Litoměřic, jiné do Roudnice, a tři z nich, které vzaly sebou privilegie, ukryly se v hustém lese mezi Novými Dvory a Chvalínem, dnes již vymizelém. I vyslal Žižka jednoho velitele jménem Daniele Unčičku s četou Husitů, aby klášter doksanský vyplenil a spálil. Tomuto prý však se zželelo zničiti tak krásný kostel, i odtáhl bez ublížení klášteru. Za to jej kázal Žižka usmrtiti. Jiné houfové Husitů přešedše však do Doksan, klášter zničili, a spálivše kostel, zvony odvezli."

Jízda za nevěstou

Na cestě z Doksan do Dolánek pod vrchem Skalkou stojí věkovitý dub. Lid říká mu "umučený doubec" a vypravuje o něm následující pověst:

Bylo tenkrát, když klášter doksanský byl v plné slávě a bohatství. Náležely mu širé lány, vsi a městečka kolem dokola, kam jen oko dohlédlo. Abatyše kláštera i v městě Třebenicích, které klášteru náleželo, poroučela. Často přicházela i s pannami klášterními do Třebenic, na které jako dnes zvysoka díval se Košťálov. Tenkráte také ještě na hradě bylo živo a veselo. Starý rytíř zemřel a mladý vládce teprve žínku hledal. Na jedné návštěvě abatyše v Třebenicích poznal košťálovský rytíř krásnou Angelinu, pannu klášterní. Zamilovali se a rytíř přemluvil pannu, že ji jako kdysi Břetislav Jitku z kláštera unese. 

Byla tmavá, hluboká, jarní noc, když rytíř z Košťálova vypravoval se k jízdě za nevěstou. Vše k svatebním hodům připraviti poručil a vesele do sedla vyskočil.

Radostně jelo se mu zmlklými lučinami a nebylo dlouho z půlnoci, když uvázav nedaleko kláštera svého koně, dal znamení panně Angelině, že na ni čeká. Za chvíli otevřelo se tiše okénko její cely a po provazci, který rytíř dole držel, spustila se panna dolů.

V tom nedočkavý kůň zaržál a prchající byli prozrazeni. V klášteře nastal shon, zvony bily na poplach a pochodně v nádvoří se rychle míhaly.

Špatně běželo se koni s rytířem a pannou v sedle po cestě necestě krajem neznámým a žoldáci s pochodněmi byli jim v patách. Bolestně zabodávaly se koni ostruhy do boků a ten napjav všecky síly, rozletěl se do tmavé noci. Na stráni v běhu klopýtl, upadl a oba jezdci přes hlavu koňovu řítili se z příkré stráně. V pádu narazili na dub a oba se zabili.

Smutně zněly klášterní zvony v Doksanech a na Košťálově místo svatebních, měli hody pohřební.