Skřítci a ukrytý poklad

 Kdysi dávno, před mnoha a mnoha věky, žil na Skalce pán tuze bohatý a známý široko daleko svou zvláštní, trošku bláznivou povahou. O hradním pánovi si prostí lidé vypravovali, že se na svém sídle stýká s čerty, duchy i trpaslíky. Snad tomu tak skutečně bylo, kdo ví. Ale právě od těch dob se vypravuje příběh o tom, jak pán ukryl svůj poklad hluboko do nitra vrchu. Tenkrát prý již po několik nocí nemohl oka zamhouřit, protože se mu hlavou stále honily myšlenky, kam své veliké bohatství skryje před loupežníky a zloději. Nastala právě úplňková noc, když na dveře pánovy komnaty někdo tiše zaklepal. Za okamžik se s vrzáním dveře pootevřely a v pokoji stanul skřítek s maličkou svíčkou v ručce a začal pánovi vypravovat, kdo je a proč přichází. 

"Vzácný pane, jsem skřítek ze zdejšího vrchu a spolu se spoustou dalších bratříčků žiji již po dlouhá staletí pod zemí. Zatím nikdo si naši pomoc nežádal, ale teď, když si nevíš rady, kam schovat svůj poklad, přispěchal jsem ti na pomoc. Pokud budeš chtít, ukryjeme celé bohatství do nitra vrchu pod věží tak dobře, že jej nikdo kromě tebe nikdy nenajde."

Pán se zaradoval, po tváři se mu mihl lehký úsměv a svolil, aby se skřítci o velké jmění postarali. Krátce po půlnoci již bylo všechno na jedné hromadě a snad milion droboučkých mužíčků se objevilo v pánově komnatě. Zanedlouho všechno odnosili do podzemí a pán ulehl k blaženému spánku. Od těch časů se prý poklad ukrývá pod zemí v tajné síni a dosud nikdo jej ještě nenašel. Skřítci ho bedlivě střeží ve dne i v noci a nedovolí, aby byl odhalen.

Zápis ze 16. století

  ...ona na Skalce nic jiného nedělá, než žere a pije a se užírá a dceru svou že též k tomu vede, aby se užírala, drak tlustej; můj pán o tom jednal, nikda toho hodna nebyla, aby se do toho rodu dostala...

- Hedvika Kaplířová z Doupova o Evě Kunšovně z Lukovce, vdově po Zdeslavu Kaplířovi ze Sulevic -

Hladomorna

Ze starého pyšného hradu Skalky nad Vlastislaví zbývá dnes jen kulatá hluboká věž na vysoké skále. Vede do ní otvor čtyři metr nad zemí. Říká se, že pod věží ukryt jest poklad. Odvážlivý zvědavec jeden vzal si dlouhý provaz a pochodeň a spustil se do ní. Našel dole dřevěné shnilé schody, po kterých přišel do malé komůrky. Tam na zdi našel napsáno:

"Zde jsem seděl sedm neděl, protože jsem..."

Více nebylo lze čísti, poněvadž omítka byla oprýskána, na druhé stěně komůrky byl otvor, kudy sestupovalo se ještě dále do skály. V tom prudký závan větru shasil mu pochodeň. Byl rád, že se zase zpátky dostal. Kdo ví, co by byl vše našel.