Hans Heiling

Každý, kdo cestuje dolů z Elbogen (Lokte) z Egertal (Vrch) oproti Karlovým Varům uvidí místo, kde se nachází v blízkosti obce Doubí podivně strukturované kameny, které mají podobnost lidských postav. Tyto kamenné struktury nesoucí jméno Hans-Heiling skála nebo krátce Hans Heiling. O jeho původu je řečeno: Před mnoha lety, dominoval krutý markýz na zdejším hradu Vohburg a oblasti kolem Lokte. Jednoho dne šel chudý farmář do zámku, aby zde získal práci ve službě. Podél cesty, našel mezi dvěma velkými kameny opuštěného malého chlapce.

Protože měl soucit, zvedl plačící dítě a vzal ho s sebou. Když přišel do hradu, nechal se odvést k Markraběnce Johanně a řekl jí: "Je zvykem přinést dárek v podobě hradu. Našel jsem tohle dítě a přinesl jej k tobě jako dárek, doufám, že máš v sobě milosrdenství a sirotka a si vezmeš do své péče! " Markýza měla soucit a dítě vzala do náruče.

To dostalo při křtu jméno Hans a po jménu Heiling. Hans Heiling vyrostl pod ochranou markýzy do pohledného mladého muže, který našel větší přízeň v oblasti přírodních věd, než rytířských her. Miloval samotu, potuloval se v lesích a polích a přemýšlel o všem, s čím se setkal velmi dychtivě. Na svých toulkách v okolí spatřil jednou na břehu Ohře překrásnou dívku. Byla to vodní víla, která mu slíbila, že splní jeho přání – poznat "černé umění" (čarodějnictví) za podmínky, že se nikdy neožení. Hans Heiling jí to slíbil, ale po letech poznal dívku, do které se zamiloval, a protože věřil, že svými čarami překoná i kouzelnou moc vodní víly, uspořádal svatbu. Když měl před oltářem vyslovil své "Ano", vyšla vodní víla z Ohře a všechny svatebčany proměnila v kámen.

Trpaslíci ze Svatošských skal

 Na řece Ohří poblíž zámečku Doubí ční do výše mohutné skály, které se již od dávných časů nazývají Svatošské. Na jejich úpatí si člověk může prohlédnout jeskyni, do níž se dostane zvnějšku jen sotva patrným malým otvorem. Ta jeskyně byla kdysi obývána trpaslíky, nad kterými v posledku vládnul jako jejich kníže tajemný stařec, jménem Svatoš .

Před dávnými časy šla jednou jedna žena, narozená ve vsi Tašovice, v předvečer svatého Petra a Pavla do lesa, aby tam sbírala lesní plody, ale zastihnula ji tam noc a ona uviděla vedle Svatošských skal stát krásný dům. Vešla dovnitř, a když otevřela dveře světnice, seděl tam u stolu nějaký stařec a horlivě něco psal. Ta žena ho poprosila o nocleh a on ji přívětivě přijal. Vyjma starce nebylo ve světnici živáčka, ale přesto ve všech koutech něco silně hlomozilo, takže se vyděsila a zeptala: "Kde to vlastně jsem?" Stařec jí odvětil, že se jmenuje Svatoš, ale brzy odcestuje: "neboť dvě třetiny mých trpaslíků už uteklo pryč." Tato podivuhodná odpověď ženu trochu zneklidnila a chtěla se ptát dál, ale on ji poručil, aby mlčela a řekl: "Kdybyste nepřišla v téhle podivné hodině, nikdy byste tenhle nocleh nenašla." Vystrašená žena si vlezla pokorně do kouta a spokojeně usnula.

Když se druhého dne probudila, ležela pod skalní stěnou, a tak si myslela, že se jí to vše jen zdálo, neboť nikde žádné stavení neviděla. Šťastná a spokojená, že se jí na tom nebezpečném místě nic nestalo, pospíchala zpět do vsi, ale tam našla vše podivně změněné. Stály tam nové domy a ty ostatní byly přestavěny, lidi, které potkávala, nepoznávala a nikdo z nich ji taky nepoznal. S obtížemi našla konečně chalupu, ve které jinak bydlela, ale i ona byla vyspravena, jen ten dub, který kdysi vysadil jejich dědeček, tam stál a vrhal svůj stín.

Když chtěla vejít do světnice, byla neznámými lidmi vykázána jako cizinka, a tak plačící a naříkající běhala po vsi sem a tam. Lidé ji měli za šílenou a předvedli ji před vrchnost, kde ji vyslechli a její záležitost přezkoumali. A vida, našlo se v kronikách, že před sto lety zrovna tohoto dne jedna žena jejího jména, která šla do lesa sbírat jahody, se nevrátila domů a nikdy také nebyla nalezena. Tak bylo jasně prokázáno, že v těch skalách spala plných sto let a vůbec po ten čas nestárla.

Ta žena žila ještě mnoho let spokojeně a bezstarostně na obecní útraty, neboť ji takto zaopatřili jako odškodnění za to čarování, které na své osobě musela strpět.