Jak Pátečtí propili les

Když r. 1848 zrušena robota, byla u toho všeho veliká radost mezi selským lidem, jež byla tím větší, že vrchnosti přidělovaly a rozprodávaly obcím určité části panského polního a lesního majetku.

Také obce Pátek a Radonice, jež patřily k panství strahovskému, měly být poděleny částmi lesa, který ležel na jih od Pátku, směrem k Peruci. Komise, k tomu účelu vyslaná, sešla se v Pátku ve dvoře a radila se. Občané radoničtí, aby o nic nepřišli, sebrali se, šli rovnou k lesu a tam čekali. Pátečtí naopak čekali ve vsi, až půjde komise ze dvora. Trvalo to dlouho a proto, aby si zkrátili dlouhou chvíli, zašli do vinopalny (nynější obydlí zahradníka velkostatku) a čekali tam, až se "páni" uradí a půjdou. Každý si poručil pálenky a zpívajíce vesele, zapomněli na komisi a les. Komise zatím zadní částí dvora odešla k lesu a tak Radoničtí dostali les celý a na Pátecké nezbylo nic.

Dodnes tvoří hranice katastrů obou jmenovaných obcí "zub", jímž radonický katastr do páteckého zabíhá a vypravuje se o něm tato veselá příhoda. "Zub" onen jest dnes proměněn v pole.

Pátecký poklad

Stará myslivna v Pátku se zachovalými dosud klenbami, silnými zdmi a sklepením jest také opředena pověstí. Okolo ní byl ještě r. 1866 les, dnes vykácený, v dávných dobách rozložitý dubový háj.

Vypráví se, že před 600 lety stával tu ženský klášter, sloužící za ozdravovnu doksanského kláštera. Patřil řádu premonstrátskému a byl obklopen dubovým hájem, zvaným "Bažantnice", někdy "Obora".

Ve válce třicetileté táhlo prý okolo kláštera vojsko od Prahy s vozy, naloženými ohromnými poklady. Náklad byl těžký a vozy praskaly. Bylo nutno něco složiti. Proto vojáci zanechali velkou část pokladu v klášteře v hlubokých sklepeních a jeli dále. Jeptiškám nařízeno, aby poklad dobře střehly, že se vojáci proň vrátí. Ale nepřišli více. Později ukryly jeptišky k pokladu vzácnou zlatou monstranci a zlatou kvočnu s 12 kuřaty, dary to příznivců kláštera.

Jeptišky zemřely, klášter zrušen, ale poklad zůstal. Jeptišky hlídají pak dále a občas zjevují se v noci, aby zahnaly toho, kdo by se chtěl pokladu zmocniti. Někdy prý je slyšeti tajemné klepání a to prý kvočna svolává kuřata. 

Toto klepání je slyšeti dodnes, snad voda kape ve sklepeních, kde opravdu bylo několikráte bezvýsledně kopáno. Mimo to si lid vypravuje, že na blízku kláštera je hladomorna. (J. Havelka)

Vodníkova Mařička

Cestou z Pátku k Volenicům stojí blízko řeky stará hájovna. Před mnoha lety stál tam pěkný mlýn, dřevěný, který veselým klapotem oživoval své okolí. Avšak náhle zmizel. Pověst vypravuje toto: Mlynář se ženou byli pracovití lidé a žili šťastně. Nejvíce je blažila a obveselovala jejich dcera Mařička, která zpěvem a žertem vítala každého mleče. Proto ji měl každý rád. Nejvíce na ni pokukoval pátecký vodník, všelijak ji lákal a sliboval jí všecko na světě, stane-li se jeho ženou. Ale Mařička mu stále utíkala a jen se mu smála. Vodník zuřil. Jednoho dne z rána jedou mleči do mlýna, ale po mlýnu ani slechu. Zmizel, jakoby se do vody propadl. A skutečně! Vodník, rozzuřen, zaplavil v noci mlýn vodou a strhl jej do hlubin. Všichni se zachránili, jen Mařička zůstala pod vodou a musila se stát vodníkovou ženou. Je prý jí tam smutno a proto každý rok stáhne si k sobě do své říše jednoho hocha z Pátku, protože pátecký vodník ji opustil. Tak si vysvětluje lid skoro každoroční utonutí někoho z Pátku. V Křesíně říkají:  "Nepůjdeme okolo vody, aby nás Mařička nestáhla".

Marina z Pátku

Za Pátkem bývala před lety rybárna. Nyní již není po ní ani památky. Žil v ní starý rybář s dcerou jedináčkem. Dceři říkali Marina. Byla prý to hrdá holka, ta Marina. Na kopy mohla počítat ženichů, již přicházeli do rybárny. Ale Marina pohrávala si chvíli s každým a když mělo přijíti doopravdy ke svatbě, vysmála se mu do očí a říkala, že jiný ženich čeká na Marinu páteckou. Přišel druhý a opět bylo tak. A starý míval radost ze své dcery, že o ní tak dbají a že si tak vybírá. Ale lidé říkali, že kdo si dlouho vybírá, obyčejně přebere a až dosavad tak říkají. Hezcí hoši, nejbohatší po celém okolí, mohli vyprávěti, jak jim Marina udělala; byli prý slepí, hluší v rybárně, když zadívali se do jejích očí, jež se černaly jako uhel a pálily jako nejprudší žár.

Jednou večer seděla Marina na břehu, pletla si vlasy v umělé vrkoče a do vlasů vplétala krásné květiny, jež ji přinesl chlapec z panské zahrady. Ani si nevšímala, že ji kdo pozoruje a když pozdvihla oči, poprvé je sklopila před hochem a po prvé se začervenala. Ale byl to také hoch! Neviděla posud takového. Tváře mu jen kvetly, oči jen hořely a vlasy mu splývaly až na ramena. Nemožno ani pověděti, jaká byla barva jejich. Přecházelyť ze žluta do plava a z plava do zelena. A což teprve když promluvil! Zdálo se jí, že hudba hraje v ústech jeho. Oči mohla na něm nechati. "Jaký je hezký", bezvolky jí vyjelo červenými rty, ale jen potichu a zase sklopila hlavu a opět se začervenala, podruhé před hochem. — Neznámý sedl si až k ní a slova nepromluvil, ale Marina neubíhala a kdyby i chtěla, nemohla by. Přikoval ji zde. "Máš mne ráda, Marino?" tichounce zašeptal, tak sladce; jako když slavíček šveholí a nahnul se k dceři rybákově, aby jí viděl do očí. Všíml si dobře, jak hoří líce její a jak se prsa dmou. "Neznám tě!" vyklouzlo ji z úst. "Však poznáš mne, Marino, hnedle poznáš", usmál se neznámý a opět blíže si k ní přisedl a k sobě ji přivinul. "Půjdeš se mnou"? — "Toť víš, že půjdu kraj světa za tebou". "Půjdeš, Marino? Krásné mám paláce, žádný král na zemi neviděl takových, neřku-li, aby bydlil v nich. Jsou křišťálové a podlaha v nich z mramoru nejdražšího, pokoje ze zlata a stříbra, diamanty vykládané, poseté drahokamy, jako krůpějemi vody. Půjdeš, Marino má?" — "Půjdu, řekla jsem již", zašeptala a zachvěla se. Poprvé jí cosi napadlo o paláci křišťálovém, o mramorové podlaze v něm...

"Ale počkám na otce, bez jeho svolení...". "Však on dovolí, budeš paní velikou, královnou". "Vezmeš ho také do říše své"? "Také ho vezmu, vás oba dva!", ujišťoval ji ženich. Opět se zachvěla Marina, jako by jí zalomcovala zimnice. "Ale je studeno na prsou tvých, jako led to chladí", zašeptala. "Alespoň ti uhasne oheň ve tvářích, horké nevěsty by říše má nesnesla". — Dívka se mu chtěla vymknouti, ale jako železnými kleštěmi objal ji a přitiskl na prsa ledová poznovu. — "Tatíčku"!, volala Marina, ale ženich se zasmál úzkostlivosti nevěsty své. "Čeká již na dcerušku tatíček, v paláci mém chystá lůžko k líbánkám. Marně ho voláš. Půjdeme již." Znovu se rozesmál, ale byl to ďábelský smích. I zmizel ženichovi s tváří květ, oči jako brčál sezelenaly a vlasy též, z nohavic a kabátce voda mu pokapávala. "Ježíš, Maria"!, vykřikla Marina a mžikem byla pod vodou.

Za dva dni vyplynuly na povrch dvě mrtvoly: byl to rybák s Marinou. Oba měli na hrdle vytlačeny drápy a po těle modřiny. Vodník je zardousil. A lidé si povídali, že Pán Bůh potrestal starého rybáře, proč si lépe dceru nevychoval a pro hrdou Marinu, že si přišel vodní pán. Pochovali je vedle rybárny, chýši zbořili a nový rybák si vystavěl obydlí u samé vsi.

- V. B. Třebízský "Vodníkova nevěsta" -