Věštec

 Blížilo se poledne a slunce stoupalo stále výš a výš. Byl krásný letní den a po příjemné lesní cestě se blížil k hradu Opárno zchudlý rytíř a jeho milá. Putovali takto spolu krajem od hradu ke hradu. Vždy se snažili nalézt hodného člověka, který je nechal přespat ve svém stavení a někdy i poskytl skromnou stravu.

Opárenské údolí se zdálo nekonečné a nohy slábly a slábly. Rytíř se proto s dívkou zastavil na krátký odpočinek u místního potoka v blízkosti tajemného kamene. Dívka se dotkla kamene a v duchu si přála být s rytířem až do konce života. Ani své přání nedořekla, když se v jejich blízkosti objevil vysoký muž, oblečený v dlouhý tmavý kabát. Varoval rytíře a dívku před cestou na starý hrad, opředený mnoha děsivými pověstmi. Poté znenáhla zmizel.

Mladá dvojice se přesto vydala směrem k hradu. Cesta byla stále únavnější, stoupala vzhůru tmavým lesem. Když se po chvíli cesta stočila doleva, vyvstal před poutníky opárenský hrad. Jeho pevné zdi vyzařovaly do okolí mrazivý chlad.

Ještě před první hradní branou na ně mával jakýsi člověk. Nevypadal příliš důvěryhodně, přesto se rytíř s dívkou vydali směrem k němu. Tajemná osoba, zahalená v prostý šat, zavalité postavy, je uvítala na Opárně. Byl to potulný věštec, navštěvující okolní hrady a nabízející své jasnovidecké a hvězdopravecké služby.

Dívka podivnému věštci podala nesměle svoji křehkou ruku. Věštcova ústa vyslovila věštbu a poradila rytíři a mladé dívce, aby přespali na hradě. Samotný věštec se poté vydal na dlouhou cestu, směřující k hradním branám hazmburským.

Rytíři se vše zdálo podivné a jednání potulného věštce v něm vzbuzovalo obavy, proto se rozhodl přespat s dívkou raději v nedalekém mlýně. Ulehli znaveni cestou velice brzy. Krátce po půlnoci je však vzbudil veliký hluk, směřující od opárenského hradu. Vyhlédli z okna a viděli celý hrad v plamenech. Druhý den zde byla pouze torza bývalých zdí a ohořelá torza tří poutníků, kteří věštci uvěřili.

Rytíř s dívkou se zaradovali, že utekli jisté smrti a od té doby si již nikdy nenechali vykládat osud od potulného věštce. Žili pak spolu šťastně ještě mnoho a mnoho dlouhých let v nedalekém městečku a již jen vzpomínali na krutého věštce z Opárna. Na krutého žháře a proradného vraha...

Rytíř

  K hradu Oparno se váže i pověst o rytíři. Když se rytíř vracel z lovu na hrad, měla manželka jeho nařízeno čekati jej se džbánkem plným pěnivého moku. Ji však velmi mrzelo, že tak pije a rozhodla se bláhová, že mu to pití zoškliví. A tak když ho viděla přijíždět k Oparnu, hodila tajně do džbánu žábu. Rytíř se s chutí napil a na otázku, jak mu pivo chutnalo, odpověděl: "Jako bych spolkl nějaký chmelový list!"

O tom, jak nenažraný úředník vyhnal vlkodlaka z Opárna

Kdysi dávno řádil v okolí zříceniny hradu Opárno strašlivý vlkodlak Hubert. Lidem z nedalekých vesnic mordoval ovce, krávy, slepice a králíky, ovšem nepohrdl ani pocestným či houbařem. Není divu, že se ho lidé převelice báli a svá domácí zvířata zamykali. Jenže ani to vlkodlaka Huberta nezastavilo, protože tehdejší zámky ještě nebyly tak kvalitní, jako dnes. 

Nejhůř na tom byla vesnice Velemín, kterou od Opárna, kde měl vlkodlak doupě, dělí jen asi dva kilometry. Velemínští obyvatelé zde tenkrát žili v neustálém strachu. Plni děsu chodili spát, nakupovat nebo dokonce i do hospody. Se strachem se zdravili na ulici, s hrůzou navštěvovali kostel a pokud se ve Velemíně konala nějaká veselka, vyděšeně se veselili. Inu, nebyl to snadný život, ale vlkodlak je vlkodlak a takového vlkodlaka se jen tak zbavit nelze. Navíc vlkodlak Hubert byl vlkodlakem první kategorie, a ti jsou nesmrtelní, takže vesničanům nezbývalo nic jiného, než doufat, že ho to jednou přestane bavit a odejde děsit lidi zase někam jinam, nejlépe do Prahy. 

A právě z Prahy tenkrát přijel do Velemína úředníček Vlasta Hltan. Zprvu to byl takový milý pán, svou práci dělal dobře a lidi si na něj zvykli, měl ovšem jednou zlou vlastnost. Pan Hltan byl strašlivě nenažraný. Dokud mu na jídlo stačil jeho úřednický plat, bylo všechno v pořádku. U řezníka Plece vždycky nakoupil hromadu dobrot a jak přišel domů, zavřel se do komory, sedl si do kouta a všecko to sežral. 

Jenže s jídlem rostla chuť, a tak si toho kupoval stále víc a víc, až mu na všechno to jídlo přestávaly stačit peníze. Nakonec se začal po nocích vkrádat lidem do spíží, kde spořádal všechno na co přišel. Zprvu si lidé mysleli, že je to práce vlkodlaka Huberta, ale brzy všem začalo být čím dál tím víc divnější, že pan Hltan je tlustší a tlustší, až ho jednou chytili přímo při činu. Svázali ho a odvalili k panu starostovi Sírovci. 

"To neni normální, jak ten člověk žere," kroutil hlavou starosta. "To musí bejt nějaká nemoc. Pojďme pana Hltana dokutálet k doktoru Hrobcovi, aby ho prohlédl a předepsal mu nějaký lék na to obžerství." 

Pan doktor Hrobec byl už starý pán, na červeném nose nosil tlusté brýle a dlouhé šedobílé vousy mu sahaly až ke kolenům. Jeho ordinace voněla zeminou a houbami. 

"Svlékněte se do půl těla, pane Hltane," pobídl tlustého pacienta. "Nebolí vás něco? Cítíte se dobře?" 

"Nic mě nebolí, pane doktore," odpověděl úředník, zatímco si ho lékař prohlížel. 

"Aha, hmmmm. A neschází vám něco?" pokračoval ve vyptávání doktor Hrobec. "Inu, abych řekl pravdu, mám stále hlad jako vlk," odvětil pan Hltan. 

Doktor zbystřil a pohladil si vous. 

"No, počkejte, doktore! Vždyť nemám chlupy po těle a ani ocas," protestoval tlustý úředník, ale doktor už seděl za stolem a cosi psal. 

"V tom případě jste něco mezi vlkem a člověkem, pane Hltane, čili vlkodlak. Tady vám o tom napíšu potvrzení, a dál už se u nás ve vesnici nemůžete zdržovat. Jak známo, vesnice jsou pro lidi a ne pro vlkodlaky. Je mi líto." A doktor papír ještě řádně orazítkoval a podal ho vykulenému úředníkovi. 

"A kam tedy mám jít? Vždyť já mezi lidmi žiju odmalička." 

"Já osobně bych vám doporučil, pane Hltane, abyste šel za jinými vlkodlaky. Třeba zrovna za Hubertem, který jak známo bydlí na zřícenině hradu Opárno nedaleko odtud. Každý k svému, lidé k lidem a vlkodlaci k vlkodlakům, tak to na tom světě chodí." 

Vlasta Hltan se tedy s panem doktorem rozloučil a přímo z ordinace vyrazil do lesů, směrem k Opárnu. To se ví, že jen co došel pod hrad, už stál před ním vlkodlak Hubert, cenil zuby, vrčel a chystal se našeho tlustého úředníka sežrat. "Tak copak, copak, člověčino? Omrzel tě život, že mi kráčíš rovnou do tlamy?" skřípal zuby Hubert. 

"Kdepak, pane vlkodlak, já jsem se k vám přišel přidat. Doktor mě totiž prohlédl a zjistil, že patřím k vašemu rodu." A pan Hltan ukázal Hubertovi orazítkované potvrzení. 

Vlkodlak odkudsi vytáhl brýle a papírek si pozorně přečetl. Trochu se divil, protože to tlusté stvoření před ním vůbec jako vlkodlak nevypadalo, ale jelikož na papírku bylo pravé nefalšované doktorské razítko, nezbývalo, než dát panu Hltanovi zapravdu. 

"No tak dobrá, dobrá. Pojď teda se mnou na hrad, ukážu ti, kde budeš spát a bydlet. Mám tam jeden nevyužitý kout," pokynul rukou Hubert a oba se vydali k hradu. 

Panu Hltanovi se jeho nový domov moc nezamlouval. Všude samý nepořádek, po zemi se povalovala hromada kostí a při pohledu na polorozbořené hradní zdi mu bylo jasné, že v zimě se tu člověk moc neohřeje. Ale zato spižírnu měl Hubert plnou. K večeři si opekli kus muflona a jak jedli, povídá vlkodlak panu Hltanovi: "Budeme lovit společně. Já zejtra vyrazím do Chotiměře na králíky a ty bys moh zkusit uštvat nějakou srnu tady v lese. Co ty na to?" 

"Proč ne?" odpověděl pan Hltan s plnou pusou a Hubert pokračoval. "Uvidíš, že se nám tu povede dobře. Tady je vůbec bohatej kraj. Když máš hlad, něco si ukradneš ve vsi a nebo chytíš v lese. O zvěř tu není nouze a čas od času si jeden může spravit chuť i nějakým tím pocestným nebo houbařem. No a teď už půjdeme spát." Vlkodlak zívl. 

"A nebylo by tam ještě kousek masa?" žadonil tlustý úředník. 

"Ale jo, proč ne? Spižírnu mám plnou. Jen si vem. Já už jdu na kutě." A vlkodlak Hubert se schoulil na jedné kožešině v rohu do klubíčka a usnul. Pana Hltana ovšem hlad neopouštěl, a tak si opékal nad ohněm jeden kus masa za druhým až hluboko do noci. 

Ráno čekalo vlkodlaka Huberta nepěkné překvapení. Když si chtěl dát k snídani kousek skopového boku, zjistil, že má spižírnu úplně prázdnou. Vztekle se podíval na poklidně podřimujícího pana Hltana. 

"Co tohle má znamenat?! Všeckos to sežral!!" vzbudila tlustého úředníka ostrá slova. 

"Já... já se strašně omlouvám," blekotal vyděšeně. 

"Omluvou se nenajím!" šlehl jazykem Hubert. "Teď pěkně půjdeš do lesa na lov a uštveš aspoň tři srny nebo čtyři muflony, rozumíš? Já zatím zajdu do Chotiměře ukrást nějakýho toho králíka a až se vrátím, ať v tý spižírně něco je!" 

A po těchto slovech si vlkodlak Hubert přehodil přes rameno pytel a ostrým krokem vyrazil, skřípaje zuby. 

Pan Hltan byl z toho celý zpocený, sundal si sako a zařekl se, že ty srny uloví děj se co děj. Vyšel do lesa a pozorně se rozhlížel. Náhle kousek před ním vyšel z křoví pěkný tučný srnec. Vlasta Hltan se rozběhl, ale než udělal dva kroky, po kterých si pak musel pořádně odpočinout, bylo zvíře v prachu. 

"Kdepak," uvažoval, "srny jsou na mě moc rychlý. Zkusím muflona."

Jenže ani mufloni nečekali na to, až se k nim pan Hltan dobelhá. Zkrátka všechno, co chtěl náš tlustý úředník chytit, bylo na něj příliš rychlé. Jen šneci plazící se po kamenech neprchali o překot, a tak jich nasbíral plnou hrst, vrátil se na hrad Opárno a uložil do spižírny. Snad budou vlkodlaku Hubertovi stačit, pomyslel si a záhy na to usnul. 

Jenže vlkodlak Hubert měl o jídle úplně jiné představy. Poté, co přišel s pytlem plným králíků a jedním kancem k dobru, kterého ulovil jen tak mimochodem cestou zpátky, a nahlédl do spižírny, kde nenašel nic, než pár šneků plazících se po stěnách, popadl ho pravý, nefalšovaný vlkodlačí vztek. Házel sebou, běhal po stěnách, vyl, nadával, křičel, válel se po zemi a kousal do stromů až z toho šla hrůza. A to víte, když takového vlkodlaka popadne pravý, nefalšovaný vlkodlačí vztek, tak se ho ten vztek drží pěkně dlouho. A protože pan Hltan celý den nejedl, pustil se mezitím do těch králíků a kance. 

Dopadlo to velice špatně, milé děti. Když se totiž vlkodlak Hubert vyvztekal, a celý zadýchaný pak zjistil, že mu pan Hltan všecko zase sežral, pravý, nefalšovaný vlkodlačí vztek ho popadl znovu a řádil takhle až do půlnoci, kdy vysílením usnul. To už ale náš tlustý úředník dávno spal. 

Ráno nařídil Hubert panu Hltanovi, že tentokrát musí ulovit nejmíň deset srnců, jinak ať si ho nepřeje. Sám se potom vydal na lov do jiné části lesa. Pan Hltan si řekl, že bude nejlepší, když se tajně za vlkodlakem vydá a bude ho pozorovat, aby se dozvěděl, jak se vlastně takoví srnci loví. Dalo mu práci držet s Hubertem krok a současně se skrývat, aby si ho nevšiml, ale nakonec se Hubert zastavil, přikrčil a upřel zrak na malou skupinku srn, pasoucích se mezi mladými duby. Pan Hltan se schoval v křoví a pečlivě vše pozoroval. 

Vlkodlak náhle vyrazil a než se srny stačily rozprchnout, tři ulovil. Nechal je ležet na místě a vydal se ještě za dalšími. Tlustý úředník žasl nad tou rychlostí a silou. Takový on nikdy nebude. 

Žasl ovšem také nad těmi třemi skolenými srnami, co tam teď osamoceně ležely. Vlkodlak zmizel v lesích, co kdyby mu je někdo ukradl, uvažoval pan Hltan. Rozhodl se tedy, že je pohlídá. Přisedl k nim a protože mu byla zima, rozdělal si ohýnek. Pak ho napadlo, že vlastně nesnídal, a když se vlkodlak po nějakém čase vrátil, aby si vyzvedl své tři úlovky, neměl už co vyzvedávat. Tlustý úředník seděl u ohýnku a okusoval poslední kostičku. 

"Co to je?! Kde ses tu vzal?! Co jsi to za zrůdu?!" pokoušel se o vlkodlaka opět vztek. 

"Já se strašně omlouvám," klopil smutně hlavu pan Hltan, vědom toho, co zase provedl. "To je mi jedno. Já už z tebe mám pomalu nervy v kýblu. A navíc jsem už od včerejška nejed!" zoufal si vlkodlak a pak se začal pořádně vztekat a vztekal se celou cestu zpátky až na hrad Opárno, kde únavou usnul. 

Další den byl už vlkodlak Hubert zesláblý. Jednak proto, že dva dny neměl nic v tlamě, a taky kvůli tomu věčnému vztekání. Zoufale máchnul tlapou směrem k ležícímu tlustému úředníkovi a řekl: "Jdu na lov a ty se odtud ani nehneš, rozumíš? Ne, abys mě zase sledoval a všechno sežral!" 

A pak sklesle zmizel za zdmi hradu. Pan Hltan si tedy řekl, že si dneska přispí a nechá se překvapit tím, co Hubert přinese k obědu. Jenže Hubert k obědu nepřinesl nic, protože se vrátil až k večeři a navíc s prázdnou. Jak už byl vyčerpaný, nepodařilo se mu nic ulovit.

 "Dneska budeme o hladu oba," řekl a svalil se do kouta na kožešinu, kde ho téměř okamžitě přepadl spánek. 

Pan Hltan posmutněl. I když celý den strávil na hradě a jenom se válel, stejně mu vytrávilo a cítil, že by něco malého zakousl. Hladový usínal jen velice nerad, ale nakonec přece jenom zavřel oči a spal. 

Zdál se mu živý sen, jak sedí za stolem na nějaké velikánské hostině a ten stůl se prohýbá pod tíhou dobrého jídla a pití. Náš tlustý úředník se samozřejmě nenechal dlouho pobízet. Okamžitě se zakousl do krásně šťavnatého stehýnka vyuzené a propečené kachny, poté do sebe nasoukal tři klobásky, pěkně jednu po druhé, hned na to popadl poctivou vepřovou kýtu a křehkým masem se prokousal až na kost a tak to pokračoval dál a dál. 

Vlkodlaka Huberta vzbudila bolest na noze. "Au, au! Co to zase je?" kňoural celý rozespalý a otevřel oči, aby se podíval, co má s nohou. Ve svitu měsíce spatřil pana Hltana, jak mu okusuje lýtko. Ježišmarjá!" vyjekl Hubert a vyskočil na nohy. 

Pan Hltan se vzbudil a koukal, co se děje. Viděl, jak vlkodlak stojí u zdi, celý se třese, třeští na něj oči a zoufale pláče. 

"Ty nejsi vlkodlak, ty musíš bejt něco horšího! Ty budeš nějaká pekelná zrůda!" chvěl se Hubertovi hlas. 

"Já... Já se omlouvám," podíval se smutně úředník. 

V tu chvíli vlkodlak Hubert strašlivě zavyl, vyskočil z kůže a utíkal co mu nohy stačily daleko za obzor. Pan Hltan tomu moc nerozuměl, a tak se vrátil zpátky do snu plného jídla a pití. 

Ráno zjistil, že vlkodlak je skutečně celý pryč až na tu kůži, která ležela v koutě u zdi. 

"Kdo mě teď bude živit? Sám nic neulovím, takže asi umřu hlady," zoufal si úředník. 

A pak ho napadlo, že by se mohl vrátit zpátky do vesnice, protože vlastně vlkodlakem není. Sám vlkodlak to přece řekl, a to už musí něco znamenat. Sebral tedy vlkodlačí kůži a vyrazil směrem k Velemínu. 

Tam na něj lidé koukali, jak spadlí z višně. Honem zavolali starostu Sírovce a ten, když viděl, jak se pan Hltan vrací a kolem krku mu visí kůže z vlkodlaka Huberta, byl v rozpacích, protože neměl připravenu žádnou řeč, což se mu nestávalo. Nicméně vyšel tlustému úředníkovi vstříc a hned spustil slova plná díků, že zbavil kraj strašlivého Huberta. Pan Hltan zase prosil o odpuštění, vysvětloval, že není vlkodlakem a že se doktor Hrobec zmýlil, načež pan starosta řekl, že pan doktor je už na penzi a nakonec to všechno zakončil dojemnou větou. 

"Vítejte zpátky, pane úředníku Hltane. A od tohoto památného dne vy a vaši potomci nebudete mít již o jídlo nouzi, protože my všichni vás za tento hrdinný čin budeme rádi a dobrovolně živit až do skonání věků." 

Pan Hltan měl pak hromadu dětí a ty děti měly také hromady dětí a všichni zdědili úřednické řemeslo. Slib pana starosty Sírovce ovšem stále platí. Lidé je všechny živí až dodnes.