Zakletý purkrabí

I.

V době husitských válek na hradě proslul purkrabí Půta z Ilburka, který hrad ubránil útoku husitů. Bohužel se choval ke královským poddaným dost krutě a tvrdě vymáhal poplatky. Nechával popravit své poddané a uvazoval je za nohy a ponořoval je do vřídelní vody. Mrtvá těla pokrytá vřídelním kamenem poté věšel na hradní bránu pro výstrahu. Tehdy žili v podhradí hrnčíř se ženou a pěti dětmi. O ženě se povídalo, že je čarodějnice. Jednou se v jejich chalupě objevil purkmistr a chtěl si koupit nový džbán na víno. Zalíbil se mu jeden malovaný džbán na truhlici a chtěl ho mít. Hrnčíř se však zdráhal a nechtěl mu ho prodat. Odpor byl potrestán a purkrabí nechal odvést hrnčíře na hrad do hladomorny. 

Druhý den se měla konat poprava. Ráno se tady objevila hrnčířova žena a prosila o milost pro svého muže, ale byla vyhnána. V ten moment ho proklela se slovy: "Je-li tvoje srdce z kamene, kamenem se staň celý." Náhle nebe zčernalo, zaburácelo, z nebes sjel ohnivý blesk a udeřil do věže. Purkrabího již nikdo neviděl, pod věží zůstala jenom díra a z ní stoupal rudý dým. Jakmile vychladl, vytáhli ho a nechali ležet na nádvoří. Od té doby se nazýval Zakletý purkrabí a vlastně šlo o spadlý meteorit.

II.

Mezi purkrabími, kteří vládli na Lokti, požíval nejhorší pověst markrabě Vohburgský. Nutil nemilosrdně lid k těžkým robotám, neměl slitování s chudými ani s nemocnými. A stejně tvrdě vymáhal na poddaných daň. Kdo nemohl včas zaplatiti, byl bez milosti jat panskými dráby, odveden na hrad a vsazen do temného vězení, vytesaného ve skále.

V té době žila ve vetché chaloupce na břehu Oharky chudá žena, která měla zaplatiti purkrabímu značný dluh. Muž se rozstonal a zemřel, ona sama stižena byla nemocí, z níž se jen těžko pozdravila. Zbyly jí jenom hladové děti, prázdná chalupa a oči pro pláč. A tak doufala jen v pomoc boží a v slitování markraběte, který snad přece poshoví, až mu o svém neštěstí poví…

Byla srpnová neděle, horký, parný den, kdy se vypravila na Loket, aby se tam v kapli pomodlila a poprosila purkrabího o milost. S děckem v náruči vstoupila do hradu, stírajíc co krok s čela pot, neboť byla vysílena nemocí a bídou. A jak tu kráčí okolo mázhauz, velká síň, paláce, vystoupil purkrabí na arkýř a pohlížel pánovitě na lid, který se před ním kořil. Žena si dodala odvahy, padla před purkrabím v prach a vznesla k němu svou prosbu.

Vyslechl ji ledabyle a odmítavě máchl rukou: "Nemarni slov, zaplatit musíš, sice budeš uvržena do vězení!" Tu počala žena srdcervoucím hlasem naříkati a prositi, by se pro milosrdenství boží nad ní, nešťastnicí, slitoval. A když se ani potom jeho srdce nepohnulo, tu jata zoufalstvím zahrozila na purkrabího a vzkřikla pohnutým hlasem: "Za to, že máš kamenné srdce, nechť se celý proměníš v kámen!"

V tu chvíli se snesl nad hrad černý mrak. Zaburácel hrom, až se celá hora otřásla, a do arkýře, na němž stál purkrabí, udeřil blesk. Lidé, jdoucí do kostela, upadli na zem, pojati strachem, že nastává konce světa a s ním soudný den. Po chvíli se rozjasnilo, mrak se rozprchl – a po bouři nebylo sledu. Jen pod arkýřem paláce válel se při zemi kouř, páchnoucí sirou, a na dně jámy, která tu zela v zemi, spočíval velký, žhavý kámen.

"Purkrabí byl zaklet v kámen!" volali lidé zděšeně a křižujíce se spěchali do kostela poděkovati Bohu, že je zbavil ukrutného pána.

III.

Pověst praví, že železný kámen, vytažený z hradní studně v městečku Loket, je ve skutečnosti zakletý purkrabí Gerhard von Wustenfels. Pykal tak za to, že nechával těla popravených máčet ve vřídelní vodě a pak je obalené vřídelním kamenem věšel na výstrahu při cestě ke hradu. 

IV.

Podle jiné historky byl oním zlým purkrabím jistý Botho z Eulenburgu, který zemřel po úderu bleskem na poli poté, co se rozkřikl na své poddané.