O Luckých ženách

Kníže Neklan zemřel a nadešel čas knížete mladého. Stařešinové posadili na vyšehradský knížecí stolec Neklanova syna Hostivíta. V ten čas odrůstaly v příbuzenstvu padlého knížete Vlastislava děti a začaly potěžkávat meč. Litovaly zašlé slávy Lučanů a toužily obnovit ji.

Mezi těmi, kdo nedovedli zapomenout, byl mladý muž, který se jmenoval Léva. Byl ze všech nejudatnější a nejvíc myslil na to, jak znovu nastolit v zemi luckou vládu. Usmyslil si, že nejdříve postaví pevný hrad, aby odolal i přesile nepřátel. Osedlal se svými lidmi koně a vyjel s družinou do kraje hledat příhodné místo ke stavbě takového hradu. Objeli sedmkrát sedm návrší, ale rozhodnout se nemohli. Už se chtěli vrátit na svůj dvorec, když se před nimi ukázala hora jako stvořená pro nedobytný hrad. "Na té hoře se opevníme," řekl Léva a jeho čeleď ho ihned poslechla a dala se do práce.

I přicházeli mnozí Lučané s rodinami, přátelé a známí i ti, kteří se o stavbě hradu jen doslechli, a všichni pomáhali. Stavěli a bylo jim, jako by každým doneseným dřevem, každým kusem kamene probouzeli spící slávu svého kmene. Na hoře vyrostl Lévův hrad a jeho stavbu urychlilo nadšení.

Zpráva o novém hradu na bývalém území Lučanů se donesla ke knížeti Hostivítovi. Hostivít dal svolat radu a všichni ve sněmu volali: Do zbraně! Bez odkladu určili vůdce pro ozbrojené houfy a začali svolávat na válečnou výpravu do luckého kraje. Cílem výpravy bylo dobýt nový hrad, rozbořit jej a vypálit. Jednoho dne spatřila Lévova hlídka z hradní věže blížící se české vojsko. Valilo se z lesů jako temný a lesklý proud rozvodněné Ohře. 

Hlídka na hradě zadula na poplach do rohu a Lévův lid obsadil hradby a vyčkával. České vojsko na hrad nezaútočilo. Když jeho vůdcové spatřili hrad na vysoké hoře, změnili válečný plán. Zdálo se jim výhodnější obklíčit vojskem horu i hrad a zkrušit Lévovu posádku obléháním. Léva obléhatelům vzdoroval, ale zásob na hradě ubývalo a začalo se nedostávat i vody. Hlad a žízeň je špatný spojenec a zradí i nejstatečnějšího. Bojovníci na hradě slábli a to, co jedli, nestačilo ani k životu, ani k smrti.

Tehdy rozkázal Léva, aby se posádka hradu připravila k výpadu. Z jitra, kdy obléhatelé podřimovali ukolébáni tichem začínajícího dne, vyrazil z hradu Léva se svými lidmi a udeřil na české houfy. Zprvu se klonilo vítězství na Lévovu stranu, ale brzy se zmocnila vysílené hradní posádky slabost a Lévovi bojovníci začali ustupovat k hradní bráně.

Ženy, které z hradu pozorovaly ústup hradní posádky, seběhly k bráně a otevřely ji dokořán. Nedbaly šípů a oštěpů, které už bily do hradeb. Postavily se do brány a volaly vstříc ustupujícím mužům: "Poběžte se schovat za naše suknice. Sem, sem poběžte a schovejte se za nás!" Vypráví se, že muži uslyšeli ten posměšný křik a zastyděli se. Sebrali poslední síly a prolomili kruh obléhatelů a donutili je k návratu na Vyšehrad.

Takto však popisuje stejnou událost staročeský kronikář Dalimil:

tady máte dobrou skrýš!"

Lévovi se podařilo hrad udržet i později, i když se mu nepodařilo obnovit lucké knížectví. Hrad pak dostal podle té příhody s ženami jméno. Protože jej zachránil ženský klep o mužské zbabělosti, říkalo se mu prý Klepy nebo Klepý.

A uplynulo několik století od té události a hrad byl přestavěn a dostal opět jiné jméno. Tehdy se na něm usídlili páni Zajíci z Valdeka a nazvali hrad podle tehdy panujícího rytířského způsobu německým jménem: Hasenburg, hrad Zajíců. V ústech lidu se to jméno proměnilo na Hazmburk a dochovalo se po naše časy.

Zvon z podhradí

V podhradí házmburském byl za dávných dob kostel sv. Mikuláše. Na věži tohoto kostela podle pověsti byl zvon, který při pozdějším zřícení věže zapadl do kamene a časem byl zanesen tak, že zmizel v zemi.

Když tam klapský pastýř pásal prasata, vyryla prý jedna silná svině rypákem tento zvon opět na světlo. Zvon byl pověšen na věž klapského kostela a jeho dunivý zvuk při zvonění prý pronáší slova: "svině vyryla zvon, svině vyryla zvon ...".

Rudé květy

Během letních nocí se, po odtroubení jedenácté hodiny ponocným, ponořil kraj do noci a v té chvíli se na temných hradních zříceninách objevila postava dívky oděna v bílé barvě a s rozpuštěnými vlasy. Procházela se prázdnými hradními nádvořími a vzdychala žalem. Každý její vzdech zapříčinil spadnutí drobné krůpěje krve z jejích prsou na zem. Kam dopadla kapka krve, tam vyrostl rudý kvítek.

Jednalo se o ducha nešťastné dcery Mikuláše Zajíce. Lucie měla za otce velmi pyšného pána hradu Házmburk. Choval se nelítostně ke svým poddaným a bolestnou ránu do srdce utržila i jeho dcera, protože si vybrala ženicha nevyhovujícího jeho představám. Otec vybral Lucii za ženicha saského kurfiřta a na jeho poctu uspořádal slavný turnaj. Sjelo se sem panstvo ze široké oblasti a nechyběli ani hosté ze sousedních Sas.

Šlo o rytíře v pozlaceném brnění a na koních. Jejich bohatství se dalo hned spatřit - čabraky protkalo zlato a zdobilo je drahé kamení. Samá okázalost, lesk a nádhera. Lucie se zaměřila na nejprostěji oděného rytíře. Kůži si chránil jenom železem, ale v soubojích si vedl velmi dobře a své soupeře vyhazoval ze sedla jednoho po druhém. Jeho štít neměl žádný erb a každý byl zvědavý, kdo je neznámým statečným rytířem. Jakmile zvedl hledí před Lucií a jejím otcem, dozvěděli se, že šlo o syna chudého zemana z Košťálova. Lucie mu podala ruku, postavila se vedle něho a požádala otce, jestli ji miluje, aby dovršil její radost a povolil zasnoubení s Věslavem místo kurfiřta. Pan Mikuláš se zmohl jenom na léčku, protože se chtěl Věslava zbavit.

Svolil, ale měl podmínku. Věslav z Košťálova musel nejprve odejít do světa a přivést na hrad živého a spoutaného draka. Věslav odešel a hledal zlého a živého draka. Mezitím se dívka Lucie topila ve smutku, bála se o Věslava a odmítala všechny ženichy. 

Pan Mikuláš v této době stavěl zámek v Budyni a chtěl tam přestěhovat smutnou dceru. Než se tak stalo, zemřela dívka steskem a žalem. Po její smrti začal teprve Mikuláš pociťovat lítost nad svým krutým rozhodnutím. Nechal ji uložit do skleněné rakve a kolem postavili svíce. Hned poté opustil hrad i s hrobkou nešťastné dcery. 

Sedm let zůstal hrad opuštěný, když se jednou v podvečer na podzim ozvalo bušení na bránu. Zvučný hlas křičel, že s sebou nese zkroceného draka podle přání hradního pána. Z okénka vykoukl jenom polekaný vrátný a sdělil, že je Mikuláš na Budyni a přeptal se, kdo je on. Muž odpověděl, že je Věslav Košťálovský a ptal se po rytířově dceři Lucii. Získal smutnou odpověď, že zemřela a odpočívá na zdejším hradě v rakvi. Zpráva tvrdě zasáhla jeho srdce, vešel do hradu s drakem v patách a vešel do místnosti s mrtvou nevěstou. Během jeho nářku kanuly Luciiných ňader krůpěje krve. Jakmile vrátný nakoukl do komnaty, spatřil na zemi mrtvého Věslava. Dal ho do rakve a tu postavil vedle Luciiny rakve. Za nešťastné milence se posléze pomodlili v budyňském kostelíku. Drak je strážil, nechtěl žádnou potravu, tesknil a poté zdechl. Na hradním nádvoří tak kvetou každým rokem rudé kvítky připomínající smutný příběh.

Napoleonův poklad

Povídá se, že pod hradem Házmburk byl zakopán vojskem po Napoleonově porážce v Rusku poklad, když se oddíly roku 1813 vracely zdejší krajinou zpět do vlasti. Vyšší ruský důstojník ukryl plukovní pokladnu na místě mezi vrchem Jiřetínem a Házmburkem, v místech, odkud není vidět nic jiného než dvůr v Hájku. Na pokladnu byl podle pověsti položen mrtvý kozák. Ten ji dobře střeží, aby poklad nemohl vykopat nikdo nepovolaný.

Jedna verze říká, že poklad se nalézá pod hruškou na místě, kam o šesté hodině odpolední padá stín Černé věže. Další verze říká, že je poklad zakopán na místě, odkud je vidět hrad a zároveň střecha hájecké myslivny.

Něco pravdy na pokladně možná bude, protože prý někdo z pozůstalých zmiňovaného důstojníka požádal knížete Františka z Dietrichsteinu o prozkoumání místa. Ten nechal kopat a pátrat po pokladu.

Z místní kroniky

Roku 1769 jistý Antonín Štumpf, kancelářský v Citolibech, prosil v modlitbě sv. Korunu v Bílé věži na Hasenburku za peníze. Když třetího dne peníze již chřestiti slyšel, byl prý náhle klapským hajným, který lišku až do věže pronásledoval, v modlitbě vyrušen, následkem čehož poklad zmizel. Poněvadž Štumpf hajnému mezi modlením na dané otázky žádných odpovědí nedával, byl považován za vojenského uprchlíka a co domnělý uprchlík patrimoniálnímu úřadu do Libochovic dodán, kdež pro své pověrčivé jednání jedenáct měsíců u vyšetřování držán byl. Konečně došel jej následující císařský rozsudek: "Poněvadž Antonín Štumpf nežádal si na sv. Koruně peněz ani státních, ani sirotčích, ani kohokoliv jiného, toliko z peněz v moři ztracených, budiž z vyšetřovací vazby propuštěn."

Jak Vilém z Hazmburka potkal čarodějnici

Vilém z Hasenburka a Jakoubek z Vřesovic, který tenkráte na Jestřebí seděl, byli zapřísáhlí nepřátelé; onen Říman, tento Husita. Na výpravě proti pánu z Vřesovic vedlo se jednou Vilémovi zle. Téměř celá družina jeho byla zjímána a on sám se jen rychlou jízdou zachránil. Bloudil lesními houštinami, kde pěšky těžko mečem klestiti si cestu musel. Po dlouhém bloudění uslyšel štěkot psa. Šel po hlase a přišel na lesní mýtinku, kde krčila se polorozpadlá lesní chatrč, celá nakloněná a mechem zarostlá. Před ní stála shrbená babka, o hůl opřená; v hubeném vrásčitém obličeji seděl jí ostrý, jako zobák zahnutý nos a pichlavé oči její zkoumavě měřily rytíře.

"Dobrý den, matičko! Kudy dostanu se do údolí?" tázal se pan Vilém. Babka na ta slova přibelhala se blíže a prohlížejíc rytíře i koně, pravila: "Tak, tak, pane rytíři, na Hasenburk chceš? Znám Tě i tvůj hrad, jako sta jiných až tam ku Praze i za ní dolů do kraje pána Rožmberka."

"Nežvatlej, stařeno, a ukaž mi raději, kudy vyjdu z toho prokletého hvozdu," odvětil mrzutě pan Vilém.

"Hihihihi," zaskřehotala babka, "ukáži, ukáži, ale vezměte dříve za vděk mým pohostinstvím, abyste mi nevynesl spaní. Nemusíte se styděti; velcí páni byli již mými hostmi. Opati, rytíři, biskupové, pan z Jenštejna, arcibiskup a jiní. Pojďte jen, pojďte a odpočiňte si u mne. Snad není panu rytíři má chalupa sprostou ? "

"Bojím se, aby mi tvé hnízdo na hlavu nespadlo, pověz mi raději cestu, spěchám," odpověděl nevrle pan Vilém.

"Povím, pyšný rytíři, ale věz, že má chalupa všechny tvé syny přetrvá. Slzy, pláč a krev jsi rozsil po zemi. Jestřebí jsi chtěl přepadnouti, ale patami ti zaplatili. Hvězda tvého rodu zapadá a rod tvůj hyne jako vykotlaný dub a z tvého bohatství zůstane jen staré haraburdí. Pojď, rychle pojď, aby tě pán z Vřesovic nedostihl; zle by se ti vedlo, neznáť on žertů," krákorala babice.

Zaražen hleděl rytíř na ni; vzpomínal, až vzpomenul. Ano, před ním stála čarodějnice z pomezního hvozdu.

Kolikráte chtěl přival řeči babky zastaviti, ale slova mu na jazyku uvázla. Mlčky vzal koně za uzdu a následoval babu úzkou, příkrou stezkou, až stanuli na volném návrší, odkud rozevřela se před ním vyhlídka do krásného údolí Modly a Ohře i na známé kužele hor. Tam v dáli kynuly mu obě věže rodného Hasenburku. Babka sledovala jeho zrak a řekla s úsměškem.

"Jdi, pane rytíři, a pamatuj na mé proroctví. Zablýskne se ještě hvězda tvoje, ale bude to jen vzplanutí louče před zhasnutím. Budeš míti jediného syna, ale ten zemře již bez potomků. Bude slavným, ale všecka sláva a bohatství bude mu břemenem, jehož rád se zhostí. Potomci tvoji půjdou s papeženci proti vlastnímu králi, ale zle se na nich vlastizrada vymstí. Bohatství i rodinné poklady mezi prsty se jim rozejdou a žebrati budou jako poslední chudák u cesty. Dcera, poslední tvého pyšného rodu, bude oplakávati smutný jeho konec a opuštěné rozvaliny tvého hradu budou jediným svědectvím potomkům o zaniklé slávě a smutném konci tvého rodu."

Dávno zmlkl skřek čarodějnice, dávno dozněl v zelené hloubi lesa její skřípavý výsměch a pan rytíř stál ještě v dumách a hleděl do dáli na svůj hrad, který již do večerní mlhy se halil. Byla již noc, když do hradu dojel. Od té doby navždy zmizel úsměv s jeho tváře a výchova synka Zbyňka byla mu jedinou starostí. 

Když studené tělo jeho roku 1438 kladli do rodinné hrobky, rozhořela se hvězda rodu pánů z Zajíců v jeho synu naposled, aby docela uhasla. V cizích službách vykrváceli potomci a poslední svého rodu, paní Kateřina, dcera pana Jaroslava z Hasenburku, zemřela roku 1698 jako žebračka.Bílá paní, duch její bloudí o půlnoci v rozvalinách hradu dodnes.

Jak chtěla bílá paní učitelskému pomocníkovi pomoci